Josef Spiske - obecní posel
Josef Spiske, ve Vernéřovicích nazýván pouze posel-Spiske, byl malý, ale kurážný muž, který přes své nedostatečné školní vzdělání (v tehdejší době) byl ve čtení, psaní a počítání naprosto zběhlý. Desítky let byl své obci poctivým, věrným služebníkem, jejíž veškerý písemný styk, také ten mezi farním úřadem a klášterem a s okresními úřady byl prostřednictvím něj zprostředkováván. Také měl za úkol zaplatit na úřadě daně, pro učitele vybírat platy a pro privátní obstarávat vše pomyslitelné. Na jeho pochůzkách tři až čtyřikrát týdně nesměla nikdy chybět jeho nezbytná dýmka a obyvatelé Březové tvrdili, že to vidí podle oblaků dýmu, když to Spiske rázuje dolní vesnicí do Meziměstí a Broumova. Když jednoho dopoledne přišel s čoudící dýmkou na daňový úřad (kouření bylo stranám přísně zakázáno), spílal mu hlasitě nový kontrolor (zástupce přednosty úřadu): "Okamžitě ven s tou smradlavou dýmkou!" Tu ho usmiřoval přednosta úřadu:" Pane kolego, toho muže už musíte nechat být - ten sem již přichází déle než já. Když měl své pochůzky ve městě vyřízené, obdržel v klášteře oběd, u kterého také nechyběla dobrá sklenice klášterního piva. Po té co i toto bylo dokončeno, nastoupil většinou s těžkým nákladem na cestu k domovu. Když měl Spiske svoji pochůzku, šel nejdříve na mši, po té na farní úřad, aby zde převzal příkazy, odtud do školy za stejným účelem, poté k obecnímu písaři, kde mu ten předal obecní věci. Odtamtud šel do svého domova, aby vše uspořádal a zabalil, v případě nutnosti si také něco napsat, přičemž mu jeho žena pilně pomáhala. Když potom měl vše uloženo udělala mu svěcenou vodou křížek na čelo, ústa a prsa, on potom udělal kříž před sebou na cestu, a tak dobré mysli cesta začala - počasí mohlo právě být jaké chtělo. Spiske žil se svoji dovednou, řádnou ženou ve velmi šťastném manželství.V něm se narodili dva synové a dvě dcery. Krátce před svojí zlatou svatbou (tak kolem roku 1900) přichází jednou Spiske z Broumova a chce právě odbočit ze silnice na Kostelní cestu k faře, když velký,dobře oblečený cizinec přistoupí k němu s otázkou: "Pantáto, nemohl byste mi říci, kde bydlí posel Spiske?" Na to ten: "Ten jsem já!", načež mu cizinec padne kolem krku:"Otče - otče!" a světe div se , byl to jeho syn Josef, kterého již mnoho let neviděl a který nyní přijel na zlatou svatbu. Při této příležitosti udělila obec svému věrnému poslovi čestné občanství - byl a zůstal jejím jediným čestným občanem. Mimo své dýmky měl Spiske své velké potěšení v nevinné karetní hře. Měl-li své volné dny, tak šel vždy odpoledne do Šolcovské hospody, ale ne proto aby tam popíjel, nýbrž aby se synem hostinského udělal pár her. Přitom také nešlo o peníze nýbrž o " čest ", a ten mladík musel být ostře při hře, nechtěl-li proti svému letitému spoluhráči příliš špatně dopadnout. V neděli odpoledne po požehnání se však hrálo ve čtyřech o malý peníz. Sólo - hra, kterou znali jen staří muži, u které byl Spiske vždy nejstarší, velmi vzácně ale byl prohrávajícím, jeho stáří nebylo na duševním stavu vůbec patrné. Spiske měl vynikající vyprávěčský talent, spojený s laskavým humorem, bohužel se nechal jen málokdy obměkčit k jeho předvedení. Jak daleko jen jeho vědomosti sahali zpět, vždyť on byl narozen 1810 a dobře si zapamatoval, co staří lidé za jeho mládí vyprávěli, také on sám mnohé zažil s rozumem, otevřeníma očima a vnímavým sluchem. Báječné byla jeho vyprávění o svých dvou zážitcích s "ohnivým mužem", této broumovské strašidelné postavě, obsah jedné z nich byl následující: Jako mladík šel v temné podzimní noci cestou z Meziměstí přes "Červený kříž" domů. Přibližně tam kde nyní stojí socha sv.Nepomuka (dnes povalená), uviděl na poli velké světlo, které chodí nahoru a dolu.Takže jak už to za tehdejších časů bylo, je to ohnivý muž a tomu je třeba se raději vyhnout. Ačkoliv sice Spiske nebyl velký, tak útěk nebyl podle jeho gusta.Tak šel, i když mu vlasy vstávaly hrůzou, směrem ke příšernému svitu, zůstávaje občas stát. Jak se konečně dostal dostatečně blízko vidí, jak dva uličníci s velkou lucernou kradou sedlákovi brambory, a jak oni uviděli někoho přicházet tak je ihned pohltila tma. Když bylo Spiskemu již přes 80 let,stále ještě obstarával své pochůzky do Broumova. Protože jeho dobrá žena po více než padesátiletém manželství zemřela, pečovala o něho jeho dcera Anna, u které ve svém devadesátém roce života v říjnu 1909, skoro bez nemoci, pokojně a tiše zesnul.
Z německého originálu „Josef Spiske“ – uvedeného v kapitole „Witzbolde, Schalksnarren, Sonderlinge und Weise“ knihy „Die Gemeinden Deutsch-Wernersdorf, Birkigt, Bodisch und Hutberg“, Forchheim 1985 přeložil v roce 2003 Gerhard Streubel. Nesrovnalost ve věkových údajích je předmětem dalšího zjišťování (hledání hrobu, matrika)
(článek byl uveřejněn v časopisech Broumovsko, Muzejní a vlastivědné práce - časopis společnosti starožitností, Dědictví Koruny české; verze před gramatickou korekturou)