Kostelíček u Vernéřovické studánky
Letos? 15. srpna, uplynulo 100 let od slavnostního vysvěcení poutního kostelíčku sv. Panny Marie Pomocné u Vernéřovické studánky. Zdejší kostelíček je zatím posledním kamínkem vloženým do nádherné mozaiky venkovských kostelů na Broumovsku. Výročí poutního místa si zaslouží malé ohlédnutí a připomenutí těch, kteří svojí prací spoluvytvářeli jeho malebnost a podíleli se na velebnosti slavnostních okamžiků.
Vernéřovickou studánku nalezneme na západním konci katastru obce Vernéřovice na severu Broumovského výběžku. Místní nazývají toto místo hovorově „Studánkou“, nebo kostelíčkem u Studánky. Dřívější němečtí obyvatelé ho nazývali „Wallfahrtsort Mariabrünnl“, v hovorovém dialektu však jen něžně „Das Bernla“, či spisovněji „Das Brünnel“. Malebný kout v pramenné oblasti Vernéřovického potoka pod Bukovou horou přitahoval odnepaměti zájem obyvatel. Obecná úcta k tomuto posvátnému místu je spjata, jak s pověstmi o léčivých účincích zdejší vody, tak i s pragmatickým zájmem o přírodní jevy, které působí na vodní režim Vernéřovického potoka. Ten ovlivňoval nejen místní úrodu, a chod mlýnů, ale někdy při povodních působil na obce dost ničivě (zejména v letech 1557, 1734. 1736, 1755). Již od 17. století je toto místo označováno, jako Mariánská studánka, byl zde zavěšen obraz Matky Boží a stalo se častým cílem poutníků. V roce 1878 pánové Joachim Sagner, Leopold Schramm a Augustin Streubel upravili okolí studánky, svedli výtok vody do železné trubky a zřídili vedle ní lavičky. Broumovský malíř Adolf Tinzmann nakreslil v roce 1879 nový obraz Madony (kopie obrazu Panny Marie Pomocné z kapucínského kláštera v Pasově), který byl umístěn do nově postavené dřevěné kapličky nad studánkou. Kaplička byla uzavřena kovanou mříží, skrz kterou vytékala dole trubkou voda. V této době začalo zdejší malebné místo navštěvovat stále více poutníků, zejména poté, co se rozšířila zpráva o léčivém účinku zdejší vody pro oči. Okolo kapličky byly zavěšovány ve velkém množství svaté obrázky a různé symboly. Jistou představou a tehdejší podobě nám může dát povídka K. Klostermanna Červené srdce okrajově popisující tehdejší lidové způsoby uctívání podobných míst.
Zájem o mariánské poutě k Vernéřovické studánce stále narůstal a tak v roce 1891 postavili Vernéřovičtí na hřbítku nad dřevěnou kapličkou další sakrální objekty. Přibyla kaple Božího hrobu (Jeruzalémská), Kaple bolestného Krista v žaláři a Kaple Panny Marie Sedmibolestné. K celému komplexu vedla nová křížová cesta. Dále byly vybudovány důkladné chodníky, schody, dřevěné ohrazení cest a potřebné terénní úpravy, aby nedocházelo k poškozování okolních lesních porostů. Slavnostní vysvěcení tohoto vylepšeného poutního celku provedli 18.5.1891 odpoledne guardian P. Ludwig Böhm z Hostinného s vernéřovickým farářem P. Kleemannem s kaplanem Meinrathem, kteří přivedli z obce velké procesí s účastí veteránů, hasičů, obecní kapely, představených obce, školní mládeže a mnoha dalších věřících z blízka i z daleka. Poutníci se po vysvěcení vrátili zpět do farního kostela sv. Archanděla Michaela. Správu poutního místa řídil takzvaný Studánčí výbor „Brünnlausschuss“ v němž pracovali: vernéřovický farář, jako představený kostelního výboru, jeden obecní radní, obecní písař a opatrovatel takzvaný otec Studánky „Bernlavoto“.V letech budování zdejšího poutního místa v letech 1878-1904 vykonávali svoji službu ve Vernéřovicích faráři: P. Gotthard Thomas Schuppl (1872-1886), P. Magnus Augustin Werner (1886-1887), P. Bernhard Eduard Kleemann (1887-1894) a P. Kajetan August Treutler (1894-1931).
Přelom 19. a 20. století přinesl Broumovsku a potažmo i Vernéřovicím velký hospodářský rozmach v době relativního klidu, poslední válečný vpád se přímo dotkl obyvatel v roce 1866. V Meziměstí, Broumově i sousedním Slezsku vyrůstaly nové průmyslové závody, v roce 1875 byla zprovozněna železniční trať z Chocně do Broumova, která byla v roce 1877 propojena na tratě v pruském Slezsku. Vzniklo tak mnoho nových přímých i navazujících pracovních příležitostí a výrazně také vzrostl odbyt pro místní zemědělskou produkci. Venkovští bezzemci a chalupníci, kteří dříve nacházeli obživu zejména v nádenické práci u sedláků, nebo v málo výnosném tkalcovství, získali více možností výdělků. Výrazně také začal narůstat počet obyvatel obce, kdy se z raně novověkých 500 obyvatel jejich počet více jak zdvojnásobil. Tento hospodářský a populační růst se mimo jiné projevoval čilou výstavbou nových obytných a hospodářských staveb na venkově. Právě tehdy vzniká broumovský zděný statek. Ve Vernéřovicích se v té době zbavovali posledních stop staré vrchnostenské organizace. V roce 1880 byl vysušen šolcův rybník a rozparcelován, v letech 1896 a 1898 byly rozparcelovány šolcovské pozemky a v roce 1904 byla prodána samotná šolcovna (rychta). Ruku v ruce s hospodářským rozmachem probíhal i svižný společenský a duchovní rozvoj. V roce 1875 zahájili Vernéřovičtí stavbu nové školy, v roce 1879 založili hasičský sbor a vznikají společenské a sportovní spolky. Nárůst počtu obyvatel v obci i okolí (zejména v Meziměstí) si v roce 1902 vyžádal rozšíření hřbitova, v roce 1912, byla do obce zavedena elektřina. Lidé však zároveň přirozeně cítili, že ne všechen materiální úspěch je spojen jen s jejich pilným úsilným, ale že silně závisí i na přízni osudu, tedy přízni Boží, která bdí nad nebeským řádem přírody. Zdejší převážně zemědělské obyvatelstvo ve svém každodenním setkávání s ním při práci na poli, v lese, v sadu, či ve chlévě vnímalo jeho sílu a prostřednictvím slavení mariánských svátků vyjadřovalo svůj dík a pokoru. Toto období duchovního vzestupu se do obce i krajiny zapsalo také další (zatím poslední) vlnou nových, či výraznou renovací starších drobných sakrálních památek a výstavbou či rekonstrukcemi poutních míst. Inspirací k zvelebování poutních míst sloužily i zkušenosti z návštěv slavného poutního místa ve Wambeřicích v sousedním Kladsku. Jednotlivé obce Broumovska mezi sebou soutěží o přízeň poutníků, kteří byli zdrojem posílení duchovního a fyzického pro lid i krajinu, ale zároveň i doplňkovým zdrojem příjmů obce a jejich obyvatel. Tato logická a užitečná symbióza tehdejšího duchovního a hospodářského života patří mezi nejpěknější okamžiky místní historie.
V létě roku 1892 se Vernéřovičtí rozhodují na lesním pozemku v blízkosti Studánky věnovaným manželi Cölestinem a Genovevou Herdenovými postavit poutní kostelíček. Tento počin měl značně posunout význam zdejšího poutního místa. Dárci pozemku hospodařící na statku čp 64/65 nechali již v roce 1886 postavit velkou kamennou křížovou skupinu na mohutném podstavci se sochami a reliéfy, která dodnes stojí po levé straně cesty z obce ke Studánce. Základní kámen poutního kostelíčku byl slavnostně položen 13.9.1892 (příloha č.1) Vernéřovičtí však zahájili stavbu bez potřebných povolení světských i církevních úřadů v Broumově, kde se střetávaly zájmy i ostatních obcí okresu, města Broumova a Benediktinského kláštera. Dnes je těžké hodnotit jestli za úřední průtahy mohly nedokonalé podklady dodané obcí Vernéřovice, nebo průsečík zájmů stavebních firem, či jiných obcí také usilujících o povznesení významu svých poutních míst. O této neslavné záležitosti informoval v roce 1894 vlastivědný časopis Braunauer Heimatkunde: „Stavba kostelíku, z kterého již stojí základové zdivo, začala váznout.“ Tento neblahý stav trval až do ustavení speciální komise okresním hejtmanem, která provedla místní šetření a zadala zhotovení řádné stavební dokumentace. Teprve v roce 1897 byly splněny všechny předpoklady pro další výstavbu a staviteli byli úředně jmenováni pánové August Teuber z Teplic n.M. a Josef Schmidt z Broumova. Stavba tak mohla dále pokračovat. Již 19.6.1898 byl slavnostně za velké účasti věřících a obecních spolků vysvěcen a upevněn kříž na věž kostelíčku, vnější stavba byla ve stejném roce dokončena. Vznikla novogotická kostelní stavba, která se vyznačuje štíhlou věží zakončenou čtyřbokou jehlancovou střechou, se zvonovým patrem s trojicí oken krytých dřevěnými žaluziemi. Na levém boku věže je přistavěno točité schodiště. Štíhlou loď prosvětluje trojice vysokých oken po obou stranách. Stěny zpevňují opěráky. Loď zakončuje kněžiště ve tvaru pětistranného polygonálního uzávěru s dvojicí oken. V pravé části je k němu přistavěna malá sakristie. Hřeben ostré sedlové střechy, kryté červenými taškami, zakončuje nad kněžištěm štíhlý sanktusník. Vernéřovičtí poté pokračovali se zařizováním vnitřního vybavení, na které se lidé skládali po haléřích. Tři dobrodinci věnovali hlavní oltář. Další věnovali tři zvony: 1. Velký zvon vážil 340 kg a věnoval ho pan Josef Volke z Křinic. 2. Střední zvon vážil 170 kg a věnovala ho slečna Barbara Heinzel z Vernéřovic 3. Malý zvon vážil 116 kg a věnoval ho pan August Peisker, narozený ve Vernéřovicích, zlatník v Basileji. Tyto zvony zhotovila firma Hilzer z Wiener Neustadt a byly dodány 15. 10. 1898. Zvony byly uloženy u Theodora Walzela ve Vernéřovicích. Slavnostně byly vysvěceny a zavěšeny v neděli 11. 6. 1899 (Příloha č.2). O zvonu č.3 navíc víme, že se jmenoval sv. Augustin a nesl nápis: HERR IST GOTT, HEILIG IST SEINE GERICHTIGKEIT, HEILIG IN EWIGKEIT. (Pánem je Bůh, svatá je jeho spravedlnost, je svatý na věky). Zařizování vnitřního vybavení postupně dále pokračovalo pořízením dvou bočních oltářů, vyřezávané kazatelny, dvou řad vyřezávaných lavic, lustrů, vnitřních maleb, vnitřních dveří, koberců, dřevěných obložení a nástěnných obrazů a dalších doplňků vnitřního vybavení. Významný okamžik nastal 15. 8.1904 o Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, kdy byl dokončený a zařízený poutní kostelíček vysvěcen Broumovským opatem Brunem Čtvrtečkou. Od toho dne získaly poutě ke Studánce nový svatostánek, který se stal pravidelnou součástí duchovního života věřících z obce i okolí.
Duchovní péči v poutním kostelíčku zajišťovali řeholníci z Broumovského kláštera, od nejstarších časů Profesor P. Josef Hofmann, P.Alois Fleischer převor P.Thomas Rosenberg, P. Bonifatius Burkhard. Také velevážený Pan opat Dr. Dominikus Prokop zde sloužil několik polních bohoslužeb. Od roku 1932 se v době poutí konali také každonedělní bohoslužby celebrované faráři z Vernéřovic. V té době vykonávali svoji službu ve Vernéřovicích faráři: P. Theophil Alfons Hermann (1931-1934), P. Emmeram Alfred Selinger (1934-1938) a P. Theobald Birke (1939-1945). Protože při všech slavnostních pobožnostech bývalo udělováno i svátostné požehnání, ale ve svatostánku se Nejsvětější svátost stále neuchovávala, musela být následující den slavena mše svatá ve farním kostele.
Série poutních bohoslužeb kopírovala nejdůležitější období zemědělského roku zdejších hospodářů, kdy úcta k darům země nabývala obzvláštního významu. Začínala zpravidla Slavností Ochrany svatého Josefa, jako Slavnost svatého Josefa, snoubence Panny Marie a patrona celé církve a České země, která zde byla slavena 3. neděli povelikonoční, pokud Velikonoce připadly na období mezi 22.březnem až 9.dubnem. Od začátku 20. let minulého století byly slouženy mše také 1. května, jako začátek mariánského měsíce. Zdejší titulární slavností byl Svátek Panny Marie Pomocnice křesťanů, zde slavený 24. května, nebo následující neděli. Svátek Navštívení Panny Marie se zde slavil 2. července, Slavnost Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna, Svátek Narození Panny Marie 8. září. a Svátek Jména panny Marie 12.září. Šlo o významný středoevropský svátek, slavený také, jako poděkování za vítězství spojených armád habsburského soustátí, polského království a německých knížat nad tureckým vojskem u Vídně v roce 1683. Tento svátek uzavíral zdejší poutní období.
O všech nedělních i uvedených svátečních dnech byly konány odpolední pobožnosti, které byly drženy předříkávači motliteb, mezi které patřil Josef a Wilhelm Winterovi. Větší procesí opouštěla Studánku až po odpoledních pobožnostech, někteří faráři a další církevní hodnostáři spojovali poutě ke Studánce s župními setkáními katolického svazu žen, křesťanských odborářů, křesťanské mládeže atd. Díky tomu se ke Studánce dostávali i poutníci ze vzdálenějších míst Trutnovska a Slezska. Na některých poutních pobožnostech byla konána i pěvecká vystoupení, například Špýrská slavnost. Bývalo opravdu málo dní v roce, kdy Studánka zůstávala opuštěná, i v zimně byla navštěvována věřícími právě pro svoji osamělost, ticho a mír, aby mohli u kaple ulevit své duši a vyslovit své naléhavé prosby k Matce Boží. Poutníci zasílali svým rodinám a známým o své cestě krátké zprávy, z nichž uvádím jeden příklad: „Ve čtvrtek 19. září jsem zde byl, vykonal jsem své pro Vás pro všechny. Byl jsem úplně sám, jen tak je možné vykonat své zbožné rozjímání. Šel jsme dvě a půl hodiny pěšky, v kostele jsem si mohl odpočinout. Bůh pomohl a bude také pomáhat i nadále.“
Ke Studánce přicházeli poutníci z blízkého i dalekého okolí bez ohledu na zemské, nebo jazykové hranice. K přístupu byly využívány zejména tyto cesty. Z Vernéřovic se ke Studánce chodilo buď po silnici vedoucí po levé straně Vernéřovického potoka středem obce okolo dnes zaniklé sochy Svaté trojice a odtud dále po tehdy takzvané „Mariahilferstrasse“, nebo po cestě na pravé straně potoka vedoucí horním koncem obce po tzv. Malé Straně, dnes tudy vede červená turistické značka. Poutníci ze Starostína a Horního Vižňova používali tzv. Dvorskou cestu „Hofestaig“ vedoucí souběžně se zemskou hranicí severně od Vernéřovic. Z Meziměstí a z Dolního Vižňova přicházeli po tzv. Podmáselné cestě vedoucí z Meziměstí podél pravostranného přítoku Stěnavy ke kótě 500 mnm o odtud k hornímu konci obce. Z Meziměstí od nádraží přicházeli poutníci nejčastěji přes Mikulášský les „Niklaspusch“, okolo Červeného kříže a sochy sv. Jana Nepomuckého na obecní silnici a po ní vzhůru ke Studánce. Tyto dvě cesty používali i poutníci z Ruprechtic, Hynčic a Heřmánkovic. Poutníci z Hejtmánkovic z Dolního Jetřichova přicházeli po silnici okolo Alpské výsky a dále celou vesnicí. Poutníci z Broumova přicházeli nejčastěji okolo sochy sv. Josefa do Jetřichova a odtud přes Březovou a skrze tzv. Planku na Malou Stranou a horním koncem Vernéřovic ke Studánce, nebo se z Březové na Malou Stranu dostali po kostelní cestě. Tyto cesty využívali poutníci z Jetřichova, Křinic, Martínkovic a Březové. Poutníci z Dědova a Teplic n. M. přicházeli ke Studánce přes sedlo Glosse nad Novým Dvorem. Ze Zdoňova přicházeli okolo bývalého Třípanského kamene přes Bukovou horou. Poutníci ze Slezska zvaní zde „Preischa“ přicházeli přes zemskou hranici po polních cestách pod Mirošovskými stěnami od severu. Z jihu cestami pod Příkrou a Broumovskou strání přecházeli ke studánce Bohdašínští, Honští a Češi z Policka zvaní zde „Biehmscha“. K vícejazyčnosti návštěvníků u Studánky poznamenal vlastivědný badatel pan Josef Scholz toto: „Bylo jen málo těch, kteří se nad modlitbami a zpěvy českých bratrů ve víře pozastavili, protože jejich Otčenáš a jejich Matka Boží byli také našimi“.
O údržbu a provoz poutního kostelíčku a přilehlých kapliček se staralo několik místních obyvatel mezi nimiž zaujímal nejvýznamnější postavení opatrovatel. Prvním opatrovatelem zvaným „Bernlavoto“ byl Augustin Streubel, člen zakladatel Studánčího výboru. Věnoval se své službě zcela, občas i přenocoval na půdičce přístěnku, kde také skonal. V této službě ho nahradili pánové Eustachius Leppelt čp 75, Johann Thamm čp 187, Augustin Reimann. Jejich manželky připravovali ranní kávu pro faráře. Nápomocen opravovateli byl kostelník z farního kostela zvaný „Kerchvoto“. Tuto svojí službu vykonával po 40 let truhlářský mistr a hospodář Anton Streubel z čp 69 z horního konce obce, před jehož statkem stávala socha Svaté trojice. Musel připravit nedělní mše na 8 hodinu ve farním kostele a na 10 hodinu u Studánky, byl to pro něho velký chvat, kdy musel zvládnou cca 2km vzdálenosti mezi kostely, které překonával na bicyklu. Hru na varhany zajišťoval řídící učitel Benedikt Richter čp 201, Heinrich Sagner čp 199 a Hugo Ringel čp 152. V době dlouhé nemoci pana řídícího učitele Richtera ho v hraní zastupovala dcera Eugenia a syn Viktor.
Samostatnou kapitolou historie poutního místa jsou prodejní boudy. Pro zakoupení svíček, upomínek, svatých obrázků a občerstvení vyrostlo vedle poutního kostelíčku několik dřevěných prodejních bud „Verkaufsbuden“, které provozovali místní obyvatelé a které jim přinášely doplněk k obživě. Vzhledem k čilé hospodářské soutěži byly velice bedlivě sledovány pohyby cen u sousedů, ale i poměry při pronájmu pozemků jelikož jejich největší část patřila Broumovskému klášteru a jen menší část pozemků patřila obci, nebo soukromým vlastníkům. Před První světovou válkou poskytoval služby poutníkům dřevěný hostinec „U skřivánčího pole“ zvaný „Leier-baude“. Tato bouda stála na půli cesty mezi obcí a Studánkou, provoz zanikl za První světové války a stavení dále sloužilo jen jako kolna k uskladnění zemědělských strojů. Přímo u Studánky byly postaveny čtyři boudy hned vedle kostela, které provozovaly: hostinský August Birke čp 183, paní Rudolf čp 173 a Cölestin Riedel čp 59. Ten svůj podnik v letech 1921/22 uzavřel. Po svatbě hostinského Birkeho a paní Rudolf spojili novomanželé své síly a vybudovali novou prodejní boudu, ve které nabízeli velký výběr jídel a nápojů. Avšak vedle jejich boudy postavil Birkeho švagr H. Meier z Teplic n. M. novou, ještě větší prodejní boudu. Hostinský Birke se s tím nechtěl smířit a vznikl tak vleklý spor, který prohrál a musel svoji prodejní boudu strhnout. Na klášterním pozemku vybudoval o kus dál novou prodejní boudu, ale ta ve 30. letech vyhořela. Pan Meier svoji boudu výrazně rozšířil a vznikl v ní obchod a výčep s posezením uvnitř i na verandě. Na dobových pohlednicích se jeho podnik nazýval „Restauration - Kaffe Meier“. Svůj prodejní stánek u Studánky provozoval také Karl Marx čp 47/50/51, který stával pod kaplí Božího hrobu. Pamětníci dones vzpomínají na příjemná nedělní posezení ve stínu stromů před zdejšími boudami v družné zábavě se sousedy a známými.
Čilý život poutního místa byl silně zasažen První světovou válkou. Muži odchází na frontu, 40 se jich nevrátí. Do obce se vkrádá hlad a bída, zejména do chudších rodin. Při modlitbách je vzpomínáno na muže na frontě, společenský život u Studánky pohasíná. Ta se stává místem pro soukromé prosby k Panně Marii. Další rána přichází v roce 1916, rakouská armáda rekvíruje ve Vernéřovicích zvony. Nedobrovolně odevzdají Vernéřovičtí celkem 6 zvonů (nejvíc z Broumovských vesnic), čtyři z farního kostela a dva z kostelíčku u Studánky. Popis této neblahé události ve Vernéřovicích jsem zatím nenalezl, ale například podle bohdašínské kroniky je známo, že zde nechali před sejmutím svůj malý zvon na škole 3.8.1917 naposledy hodinu vyzvánět. V této pohnuté chvíli vzpomínali na své blízké ve válce a přáli si, aby už byl tomu utrpení konec. V kostelíčku u Studánky tak zbyl po 18 letech jen nejmenší zvon č.3 zvaný sv. Augustin. Po válce život v obci poměrně rychle navázal na předchozí prosperitu. V roce 1923 byla stará dřevěná kaplička nahrazena novou zděnou stavbou v novogotickém stylu s ozdobnou střechou s maličkým sanktusníčkem. Obraz Panny Marie byl zavěšen do ozdobného tympanonu. Stavbu provedl Stefan Siegel z Jetřichova. Části původní dřevěné kapličky byly zkomponovány do tří horních kaplí. Nové zvony však zvládli Vernéřovičtí pořídit pouze pro farní kostel, v kostelíčku u Studánky zůstávají dvě zvonové stolice již navždy prázdné. Ožívají opět poutní i nedělní církevní slavnosti, ožívá i společenský život. Zanedlouho však přichází hospodářská krize a po ní Druhá světová válka, muži jsou opět odvedeni na frontu, kde jich 48 padne, duchovní život je potlačován. Opět armáda, tentokrát německá, přijíždí do Vernéřovic rekvírovat zvony. Odváží dva nové zvony z farního kostela a zřejmě i malý zvon sv. Augustin z kostelíčku u Studánky.
Po Druhé světové válce význam tohoto poutního místa postupně upadal, většina obyvatel Broumovského výběžku byla vysídlena a nahrazena novým. Poválečnou překotnou dobu zanedlouho vystřídal systém vlády jedné strany, která na duchovním životě neměla zájem a aktivní věřící naopak postihovala. Poutní kostelíček přestal sloužit náboženským obřadům, byl uzavřen a postupně podléhal zubu času. Kaplička u Studánky však zůstává nadále předmětem úcty, ale prořídlé řady zdejších věřících již nemají tolik energie a prostředků na údržbu všech sakrálních objektů. Od dětství jsem slýchal od předků o kostelíčku u Studánky jen to nejlepší. Měli ho, stejně jako jiné památky v obci a okolí ve velké vážnosti. Později jsem vnímal, že Studánka, kostelíček a kaple jsou místem kam směřují členové rozdělených rodin, které se po desetiletí nemohly setkat, aby poprosili za pokojný život druhé části rodiny v jiné zemi. Dodnes patří návštěva Studánky, stejně jako návštěva farního kostela, hřbitova a rodného místa mezi tradiční rituály verneřovických rodáků a jejich potomků rozsetých po celém světě. Zajímavým příkladem je vzpomínka vlastivědného badatele Josefa Scholze: „Kostelík je uzavřen. Bohoslužby se nekonají, protože vnitřek je zpustošen. Povětrnostní vlivy silně poškodily střechu. Kdo by mohl toto drahé místo zapomenout, ke kterému bylo přineseno a odloženo tolik soužení, starostí a trampot, a od kterého se zase brala stejně velká útěcha, naděje a důvěra! Ti, jejichž modlitby byly vyslyšeny, budou v duchu určitě ještě i nyní zbožně děkovat před obrazem Vernéřovické Panny Marie Pomocné“.
Přestože církevní objekty v posledních 50 letech výrazně chátraly nezůstalo zdejší malebné lesní zákoutí úplně bez života. Turisté ke Studánce přivedli červenou a žlutou turistickou značku a mohli tak sledovat postupné chátrání objektů. Skleněná okna kostelíčku byla vytlučena, vnitřní zařízení bylo dílem zdevastováno, dílem přemístěno, po odpadnutí okapů začala chátrat střecha, která je dnes na několika místech provalena. Daleko hůře dopadly kaple nad studánkou, které postupně chátraly, aby nakonec byl tento celek, včetně křížové cesty, silně poškozen těžbou dřeva a následné výsadbě nových lesních kultur. Dnes z toho komplexu zbývají jen dvě kaple. Hledání stop po těchto památkách v hustém mlází se podobá vyhledávání památek starých Mayů na Yucatanu. Těžkou ranou zdejšímu duchovnímu náboji se stalo zavraždění a ukrytí takzvaného „bílého koně“ (fakturačního podvodníka) nedaleko kaple v 90. letech 20. století Praktické uplatnění nalezly prodejní boudy, které se staly základnou pro myslivecký spolek a letní pionýrské tábory, které v letních měsících oživovaly toto místo na konci světa. Z počátků těchto táborů se traduje vzpomínka, že při prudké letní bouřce popadalo v okolí Studánky velké množství stromů, a jako zázrakem žádný nespadl na stany táborníků. Nová naděje svitla pro Studánku na začátku 21. století. Současný provozovatel letních táborů sdružení Eldorádo začal s rozsáhlou přestavbou zázemí tábora. Obec Vernéřovice prodala objekt zchátralého kostelíčku společnosti Strooikaasmusic s nizozemským kapitálem, která v něm plánuje vybudovat hudební studio. Doufám, že si Vernéřovická studánka svůj smolný čas již vybrala, a že i v dnešní době bude lidem i v jiných formách přinášet opět radost a potěšení.
Michal Streubel
Věnováno památce Anny Scholz
(příloha č.1)
Zápis o slavnosti položení základního kamene poutního kostela u Mariánské studánky
Ve jménu Nejsvětější trojice, Boha Otce, Syna i Ducha svatého jsou dnešního dne (tj. 13. září 1882) ve Vernéřovicích na poutním místě u Mariánské studánky u příležitosti položení základního kamene pro stavbu poutního kostela prováděnou obcí, sepsána následující slova o průběhu položení základního kamene.
Přítomné osoby při položení základního kamene:
- Starosta obce Augustin Ringel, čp 34/35
- obecní radní Augustin Weisser, čp 116/117
- obecní radní Ferdinad Meier, čp 24
- obecní zastupitel Wilhelm Ansorge, čp 100/101
- obecní zastupitel Clemens Hanschel, čp 123/124
- obecní zastupitel Josef Vogler, čp 119/120
- obecní zastupitel Augustin Knauer, čp 147
- obecní zastupitel Anton Sagner, čp 12
- obecní zastupitel Ferdinad Peisker, čp 18
- obecní zastupitel Anton Schramm, čp 52/53
- obecní zastupitel Franz Herden, čp 78/79
- obecní zastupitel Josef Pause, čp 102/103
- obecní písař Cölestin Streubel, čp 3/189
- stavební mistr Josef Schmidt z Broumova
- hostinský August Streubel, mládenec z čp75
- obecní policista Josef Streubel, čp 121
- zednický polír August Teuber z Teplic n.M.
- tesařský polír August Birke, čp 193
jakož i všichni zedníci a dělníci i větší počet poutníků, kteří byly slavnosti přítomní.
Průběh položení základního kamene
Dne 13. září 1892 ve tři hodiny odpoledne bylo slavnostní formou, jak dále následuje, provedeno položení základního kamene. Veškeré výše uvedené osoby se odebraly ze staveniště k Mariánské studánce k obrazu milosti „Panny Marie Pomocné“. Všichni shromáždění poklekli uctivě před obraz s obnaženými hlavami a tiše se pomodlili. Poté měl pan Ferdinad Peisker krátký křesťansko náboženský proslov s prosbou k Matce Boží „Panně Marii pomocné“ o její přízeň a přispění k tomuto důležitému a obtížnému podniku, ke kterému se dnešního dne má položit základní kámen. Potom se shromážděný lid pomodlil společně ještě několik otčenášů. Poté se shromáždění odebrali zpět na staveniště k položení základního kamene. Základní kámen byl položen do rohu přední strany vpravo od hlavního vchodu do lodi kostela. Pod něj byla položena vysvěcená palmová větev, růženec a svatý obrázek z Mariazell. Kámen byl položen na maltu do své správné polohy zednickým polírem. Potom jako první sestoupil starosta obce dolu k základnímu kameni a třikrát na něj udeřil kladivem se slovy: „Začínáme toto dílo ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého Amen.“ Potom ke kameni sestoupili i ostatní zástupci obce podle pořadí a následovali počínání starosty, po nich ke kameni sestoupil stavitel. Tím byl akt obřadu ukončen, když předtím byl ještě základní kámen posvěcen svěcenou vodou. Stavba tohoto poutního kostela byla započata obcí bez úředních a duchovních povolení, přestože přes několikeré žádání o stavební povolení následovalo vždy odmítavé rozhodnutí. Stavba kostela byla podle rozhodnutí obce z 6. června 1892 opatřena ze stavebního fondu příspěvkem 1.500 zlatých rakouské měny.
Podle písemné zprávy z roku 1892 od Richarda Weihraucha z Wuppertalu prasynovce bývalého obecního radního Ferdinada Meiera.
(Příloha č.2)
Slavností vysvěcení a zavěšení zvonů kostelíku sv. P. Marie u Vernéřovické studánky 11.6.1899
Tento den byl pro Vernéřovické velkým svátkem. Zřizovatelé středního a malého zvonu Barbara Heinzel a August Peisker požádali o kmotrovství pro zvony. Zřizovatel velkého zvonu Josef Volke prosil o to, aby tato čest mohla tento den připadnout ženě Theodora Walzela Marii Walzel. Dopoledne byly první dva bohatě ozdobené zvony převezeny Theodorem Walzelem na ozdobeném plochém voze ke kostelíku a byly zavěšeny do trámových stojanů. Malý zvon byl vystaven na nosítkách před hlavním oltářem farního kostela.
Ve dvě hodiny odpoledne se vypravilo na cestu slavnostní procesí v tomto pořadí: školní děti, dívky, duchovní s malým zvonem, nosiči s několika dámami, zřizovatelé-kmotři zvonů, zřizovatel velkého zvonu s hosty, kapela, vojenští veteráni, hasiči, obecní představitelé se stavitelem, ostatní obyvatelstvo. S modlitbou a zpěvem prošli vesnicí ke Studánce.
Tam se již dostavili nepřehledné zástupy lidí a bylo nutné udělat s veškerou přísností místo pro plánované rozmístění. Po slavnostním vysvěcení zvonů vyslovili zřizovatelé své blahopřání. Jako první promluvila paní Maria Walzel: ”Vysocedůstojní pánové! Prosím o ponížené dovolení, abychom se my, zřizovatelé, krátce ujali slova. Velká čest, která mi byla dnes udělena. Nikdy na tento den nezapomenu. Mé přání pro zvon je toto: Od dobrodinců jsi byl darován. Daruj i ty sám opět dobrodiní, tím že svým hlasem nejen potěšíš ucho, nýbrž že pronikneš až k srdci a vyzveš lid k dobrému, k modlitbě, k uctění boha a nejsvětější Panny. K tomu nám dopomáhej bůh”. Po ní ještě hovořila slečna Barbara Heinzel a pan August Peisker. Kladkostrojem vytáhli mládenci zvony do výše a dělníci je ve věži upevnili. Mezitím při tažení rukama zřizovatelů nechaly zvony poprvé zaznít své hlasy, shromážděné zástupy lidí se modlily ”Ave Maria”. Podle záznamů očitých svědků to byl tak uchvacující okamžik, že mnozí měli v očích slzy.
Poté se procesí navrátilo do farního kostela, kde bylo zpíváno ”Te Deum laudamus”. Po ukončení církevní slavnosti se účastníci sešli ve Streubelově hostinci, kde zábavný večer organizovaný lidovým spolkem zakončil tento památný den.
Podle „Braunauer Heimatkunde“
(článek byl uveřejněn v časopisech Broumovsko, Dědictví koruny české a Muzejní a vlastivědné práce časopis společnosti přátel starožitností; verze před gramatickou korekturou)