Průběh

Sobota 3. února 1968:  večer odjezd - Praha hlavní nádraží

Sraz v salónku za restaurací III. cenové skupiny na hlavním nádraží v Praze ve 20:00 hod.
Po podání informací a rozdání pasů, dalších dokladů a darů (balíky se sklem), odchod do vlaku. Tam jsme již spatřili Mojmíra a po opravě jeho kufru jsme mohli klidně odjet přes Břeclav do Vídně.
V Brně přistoupili Standa a Vašek - Hanáci, v Břeclavi Standa Paták ze Slušovic s velmi těžkou bagáží - taškami.
Příjezd vlaku na Wien - Süd byl ve 7:40 hod.

Neděle 4. února 1968: přeprava přes Vídeň, Feldkirchen, Zurich, Ženevu, Annecy, Chambery - psychicky a fyzicky náročné

Naši přepravu na nádraží Wien - West znamenitě organizoval zástupce organizace Sozialturistik Wien. Bylo to výborné především s ohledem na naši velkou bagáž. Na nádraží mě čekal pan Kühner s paní a doprovázel nás na nádraží West, tentokrát jeho pomoc nebyla příliš nutná, o to milejší byla pak při návratu. V poměrném klidu jsme uložili bagáž do Arlbergexpresu.
Odjezd v 10:00 hod. Za krásného počasí jsme projížděli nádherné úseky Salzburg, Zell am See a Insbruk. Pohoda se krutě změnila ve stanici Langen kde jsme okolo 19:00 hod museli s veškerou bagáži do tmavého větrného večera vystoupit mezi sněhové spousty a snažit se nastoupit do několika malých autobusů stejně jako ostatní, nesrovnatelně pohyblivější cestující.
Spadlá lavina přerušila trať a než jsme se po dramatických situacích dostali do stanice Bludenz autobusem bylo naše spojení pryč. Chtěl jsem spojení opět získat jízdou přes Basilej, o tom nechtěl průvodčí ani slyšet, ale při průjezdu vhodnou stanicí vyhodil zprávu výpravčímu.
Vystoupili jsme pak na stanici Zürich-Enge kde jsme byli skvěle dirigováni švýcarskými železničáři a nastoupili do rychlíku, který zastavil mimořádně kvůli nám, abychom na hl. nádraží v Zürichu ještě stihli vlak do Ženevy. Tam nás potom dirigoval nádražní rozhlas do posledního vagónu vlaku , který pro nás byl rezervován a označen narychlo napsanými nápisy. Vagón byl celý k disposici jen nám, jeho odjezd v 0:08 hod jsme těsně stihli a při občas přerušovaném spánku jsme přes Bern a Lausane přijeli do Ženevy ve 5:35 hod. Zde je na místě vyzvednout morálku účastníků při přestupech, které s našim množstvím bagáže nebyly maličkostí a probíhaly v maximální rychlosti, bez rozladění.

Pondělí 5. února 1968: příjezd Grenoble; soukromým autobusem do Villard de Lans (1050 m); postavení tábora - obec připravila plochu

počasí: večer po vybudování tábora -4 °C , jasno

Vhodnou volbou vlaků přes Bellegarde do Culoz jsme odstranili hrozbu pouze několikaminutového přestupu v Culoz. Zde již jako tlumočník plně pracoval Jarik, narozený v Grenoblu.
Prošli jsme hraničním přechodem na nádraží, na perón, ze kterého odjíždějí vlaky do Francie a okolo 6:30 hod odjeli údolím řeky Rhony do Culoz. Tam jsme při výstupu zdrželi vlak a po hodině čekání pokračovali dále podle jezera du Bourget do Aix - Les - Bains a Chambery, kde jsme využili dvouhodinovou čekací dobu k prohlídce zajímavého historického města. Někteří z nás viděli štafetu s olympijským ohněm.
První francouzské město na nás udělalo dobrý dojem. Z Chambery jsme odjeli okolo poledne do Grenoblu, z vlaku jsme pozorovali krásné horské hřebeny pohoří Chartreuse a Chaine de Belledonne. Do města jsme přijeli o 45 min. dříve než podle původně vypsaného jízdního řádu - tedy ve 12:35 hod.
V dopravní kanceláři před nádražím jsme si vyjednali dopravu do Villard de Lans za asi 5 Fr. Též jsme se snažili opět získat ztracený balík se sklem u informátorek, z nichž dvě byly Češky. Standa Paták se snažil vyzvednout svoji spěšninu stejně jako my se Standou Rolcem , ale protože se nejednalo o důležitý materiál odjeli jsme s tím, že to vyzvedneme příležitostně. My se Standou Rolcem jsme nikdy nepřišli v úřední hodiny a tak jsme o věci přišli. Celnice se otevírala i v době olympijské až ve 14:00 hod.
Úprava nádraží a jeho okolí pro olympijskou událost byla se zřejmým chvatem neúplně dokončena těsně před naším příjezdem. Řidič námi pronajatého autobusu byl velmi ochotný, naší zakázky si vážil a nabízené suvenýry přijímal s rozpaky, snažil se ze všech sil umístit nás a naše zavazadla do malého autobusu.
Pro nás bylo nepříjemným překvapením, že jsme v Grenoblu nenašli u nás běžnou veřejnou kyvadlovou dopravu, která by vedla do všech větších olymp. středisek. Naše asi 40 minutová cesta vedla nejdříve městem kde nás překvapil velký provoz mopedů nejrůznějších značek, které byly řízeny muži a ženami středního věku. Krásný byl rozhled ze serpentin nad městem, zejména k masivu Mont Blancu. Při příjezdu se o nás řidič dále staral, zavezl nás na městský úřad a poté do campu, kde již místní zřízenec vše zařizoval pro naše ubytování, odklízení sněhu k WC a pod.
Na celé ploše tábora byl jíž předem odhrnut sníh. Ještě během výstavby tábora nás chtěli přemístit na jiné místo, když zjistili že je malý tlak vody v umývárně. Přijeli i s malým autobusem, aby nás převezli. Vysvětlili jsme jim, že se budeme mýt v blízkém potoce a vodu na vaření budeme nosit v plátěných vacích z nedalekého domku. Tábor byl vybudován poměrně úhledně v půlkruhu, i s oběma sušárnami.
Část skupiny odešla na první obhlídku městečka a na první drobné nákupy, ostatní vařili večeři a rychle zalehli ke spánku. Večer a noc nebyla příliš chladná, byla klidná s mírným sněžením.

Úterý 6. února 1968 (Den zahájení olympijských her): dobudování tábora; účast na zahájení OH v Grenoblu a na hokejovém utkání ČSSR - USA

počasí: ráno -6 °C, drobně sněží; večer -8 °C, jasno

Ráno jsme nespěchali s odchodem a dobudovali tábor. Přístup k potoku, symbolické oddělení tábora horolezeckým lanem, upevnění vlajky a pod.
Všichni jsme byli trochu nervózní, část skupiny si představovala vyšší úroveň akce - podle nich zájezdu s možností navštívení dalších olymp. středisek a pomoc průvodce při těchto návštěvách. Toto jsem nemohl, bez českého autobusu zajisti a ani to nebylo nikdy slibováno. Cena našeho - zájezdu - necelých 2000 Kčs na 14 dnů, včetně 200 Fr kapesného tomu ani neodpovídala. Objednali jsme si opět autobus místního podnikatele, který nás každého odvezl za 5 Fr do Grenoblu, asi kolem 11 hod. dopoledne. Tam jsme se díky Jarikovi dostali za první kontrolu před stadionem kde od 15:00 hod. bylo slavnostní zahájení olympijských her. Po té se jíž každý staral sám o vhodné místo. Jarik a já jsme měli ještě povinnost zajistit autobus zpět do Villard de Lans po hokejovém utkání ČSSR - USA. Po značných potížích v olympijském informačním středisku se nám podařilo dopravu zajistit. Byli jsme poprvé organizací zklamaní. S turisty, kteří nemají vše cestovní kanceláří zajištěno předem, se nepočítá. Na vlastním zahajovacím ceremonielu se naše skupina rozdělila do mnoha malých skupinek. Celý zahajovací ceremoniál jako něco doposud nikdy neviděné, na nás silně zapůsobil. Od toho, že místní invalidé měli se svými vozíky vyhrazenou první řadu u vstupu na stadion až po shazování vonících umělých růží z nad našimi hlavami letících helikoptér. Každý z nás získal nějaký suvenýr s tohoto zahájení, ať již to byly růžičky, padáčky, sedací podložky z tribun postavených jen pro tento účel, stisk ruky nositele olympijského ohně krasobruslaře Calmata, snímek presidenta de Gaula z bezprostřední blízkosti a pod. Dvě poslední mimořádnosti si zajistil statečně Láďa. Po shlédnutí slavnosti jsme se poměrně snadno sešli a dle šipek došli ke stadionu Stade de Glac. Zde jsme měli drobné potíže se zakoupením lístků, ale 10 minut po zahájení prvé třetiny hokej. utkání jsme již přihlíželi. Cena vstupenky 5 Fr. Zde prošel suverénně bez vstupenky Standa Rolc, který všem kontrolorům připichoval české odznaky. Jen co jsme vysoko na tribuně zaujali svá místa jíž jsme uviděli šťastného Standu za střídačkou našich hokejistů. Během utkání jsme zašli s Jarikem ke komentátorským stanovištím, kde jsem požádal naše reportéry o předání krátké zprávy našim blízkým, což velmi ochotně udělali. Po utkání, v kterém naši poměrně snadno zvítězili jsme si prohlíželi večerní Grenoble, někteří měli štěstí a viděli i ohňostroj. Standové Rolc a Paták, Milan Hesoun a já jsme opět byli na nádraží a zažili další organizační zklamání - výdejní doba spěšnin nebyla po dobu konání olymp. her prodloužena. Rovněž ztracený balík se sklem nebyl u hostesek nějakým nálezcem uložen. Ve stanovenou dobu jsme nastoupili do přistaveného malého autobusu a serpentinami k Villardu de Lans jsme jeli za svitu měsíce a s krásným rozhledem na Grenoble i skalní soutěsky. Ve 23,00 hod jsme již zalézali do spacích pytlů.

Středa 7. února 1968: část skupiny - Autrans (běh na 30 km) - pěšky; část skupiny - zahájení ve Villard de Lans (sáňkařské soutěže) - prohlídka dráhy a okolí obce; hledání cesty k les Cochettes a sedlu Col Vert

počasí: ráno -12 °C, jasno; večer -2 °C, oblačno, silný nárazový vítr

Zahájení olympijských soutěží v jednotlivých obcích. Část skupiny v čele s Borou vstala poměrně hlučně již v 5:00 hod. ráno a s běžkami pod paží spěchala do Autrans na první olympijský běh na 30 km. Druhá, o něco málo větší část skupiny se důkladně vyspala a zúčastnila se místního zahájení her sáňkařských disciplin. Na rozdíl od hlavního zahájení jsme mohli úplně zblízka pozorovat celý průběh místní slavnosti. Mohli jsme se setkat s našimi reprezentanty, Václav mezi nimi měl svého odchovance ze svého cykloturistického oddílu z Mníšku. Všichni byli skromní, naplněni starostí zda se jím podaří podat nejlepší výkon. Darovali nám tabulku s francouzským nápisem Československo, který byl nesen před jejich výpravou. Tuto tabulku jsme umístili na sněhový blok před symbolickým uzavřením našeho tábořiště horolezeckým lanem. Zahájení proběhlo za účasti řízné vojenské hudby a bylo zpestřeno seskokem parašutistů. V programu bylo i zapálení olympijského ohně v místě. Odpoledne jsme prozkoumávali přístup k sjezdařským tratím a k vrcholu le Cote (2000 m). Cesta byla projetá až do osady les Clots. Prohlédli jsme si také sáňkařskou dráhu, což provedla i skupina, která se vrátila nadšeně z Auntrans. Zprávy o možnosti využití lyží při cestě do tohoto střediska byly bohužel špatné.

Čtvrtek 8. února 1968: část skupiny - účast na olympijských soutěžích v okolí; cestování po Francii; část skupiny - na běžkách směrem k Autrans, vrcholy - la Moliere, Sommet de Meillrot; hledání cesty ke Roc de Cornafion

počasí: ráno +1 °C, padá mokrý sníh; večer -6 °C, polojasno

Většina skupiny odjela stopem do Grenoblu odkud se každý na svou pěst snažil dostat do dalších středisek, na příklad do Chamrousse střediska alpských disciplin. Bora a Běla odjeli na několik dní za svými známými, Jarik jel za svými příbuznými až do Paříže. Standa Novák a Vašek Přikryl byli sjezdovat na sjezdovkách pod le Cote. Já s Václavem jsme se snažili nalézt dle čerstvě zakoupené mapy pohoří Vercors, v kterém jsme tábořili, vhodnou lyžařskou trasu do Autrans. Hodlal jsem využít značenou cestu, ale prudké 300 metrové převýšení, hned na začátku cesty, nás stálo příliš mnoho času a cestu do Autrans a zpět bychom s obtížemi dokončili až za tmy. Vystoupili jsme tedy pouze na dva blízké vrcholy - la Moliere (1315 m) a Sommet de Meillarot (1361 m), přes Col de Chabaud a hájovnu la Brigands jsme pak sjeli k silnici vedoucí z Grenoblu a po pláních se vrátili do tábora. Jízda po těchto pláních je za šera, případně v noci naprosto nemožná kvůli ze sněhu vyčnívajícím ostnatým drátům pastevních ohrad. Tyto překážky byly krajně nepříjemné i za dobré viditelnosti. Potvrdili jsme si, že do Autrans z Villard de Lans žádná vhodná lyžařská trasa nevede. Byl to ale pěkný výlet v jedlových lesích s rozhledy, měli jsme možnost vidět z blízka udržované selské usedlosti. Prohlédli jsme si a vybrali si trasu pro výstup na protější hřeben - Roc Cornfion - 2049 m. Večer jsme ještě provedli průzkum jak se po projeté cestě dostat co nejblíže k nástupu na uvedený vrchol. Byl krásný večer, -6 °C.

Pátek 9. února 1968: část skupiny - výstup pod vrcholový skalní pilíř Roc de Cornafion; část skupiny - účast na olympijských soutěžích v okolí

počasí: ráno +3 °C, déšť; přes den polojasno; večer 0 °C, zataženo

Ráno je bohužel teplé a větrné. Šest nás přesto vyráží, i když trochu později, k výstupu na Roc Cornafion. Většina naší skupiny odjela opět stopem do Grenoblu. Po odbočení z projeté cesty se při nastalé oblevě hluboko boříme, sníh nás nenese. Vysoko nad obcí se setkáváme se zemědělci - otec, dítě, kůň se saněmi naloženými hnojem, jejich nesmírně těžká práce při jeho rozprostírání, jejich namáhavý dech a my vedle nich stoupáme jen tak pro zábavu a ještě k tomu z ČSSR. V té naší ploché kalkulaci, že na Západě je všechno lepší, něco nehraje a to platí do dnes - 21. 11. 1994. Pro další výstup jsme si vybrali bezpečné žebro, vpravo od nás ve žlebu byly stopy lavin. Po čase nás začal sníh trochu více nést a stoupání nám zase dělalo radost. Pod výšvihem na vlastní vrcholek jsme se začali jistit a dostali se až asi 30m pod vrchol. Tento úsek byl nejméně obtížnosti 4. V ostrém větru, na silně zledovatělé skále ani naši nejlepší lezci pod vedením Zdeňka Groha zbytečně neriskovali. I tak jsme měli krásný rozhled na nedaleký vrchol la Mocherolle - 2284 m. Sestup probíhal jíž vesele sjezdem po botech i po břiše nebo zadku, byli s námi i Bora a Běla, kteří se za námi vypravili později, když je do tábora dovezli jejich známí. Po sestupu do města jsme zjistili, že jsou otevřené místní lázně a rychle jsme toho využili.

Sobota 10. února 1968: část skupiny - pěšky do Autrans (běh na 15 km - skok pro závod sdružený); část skupiny - účast na olympijských soutěžích v okolí

počasí: ráno -1 °C, mlha; přes den polojasno; večer -6 °C, polojasno

V 6:00 hod. ráno vyráží většina skupiny za mlhy a mžení do Autrans, kde byl na programu běh na 15 km a skok pro závod sdružený. Část jsme šli pěšky po silnici, část jsme jeli stopem. Poměrně snadno se nám podařilo se dostat zadarmo na trať a tak jsme mohli pohodlně sledovat závod obsazený nejlepšími tehdejšími běžci světa. Společně s námi se dívalo mnoho mladých běžeckých nadějí severských států. Závod měl zajímavý průběh, ale jeho ovzduší nás zklamalo, diváků bylo málo, nebylo patrné že se jede olympijský závod. V polední přestávce jsme přešli obcí na protější svah kde byl umístěn skokanský můstek. Soutěž i zde zahajovali parašutisté seskakující do olympijských kruhů. Opět jsme získali vhodnou pozici a mohli zdarma a poměrně dobře sledovat průběh závodu. V závěru jsme mohli soutěž sledovat přímo z můstku, kde jsme stáli nahoře na začátku nájezdu společně s trenérem našich sdruženářů panem Skrbkem, který se k nám choval velmi přátelsky. Po skončení soutěže jsme sestupovali po schůdcích přímo podél bubnu skokanského můstku a sledovali jsme přitom jeho údržbu. V tiskovém středisku bylo možno získat výsledky soutěží krátce po skončení závodů. Večer měli být ve Villard de Lans zahájeny sáňkařské soutěže, ale pro příliš teplé počasí nebyla dráha způsobilá k jízdě. Využil jsem společně s Mudr. Švarcem čas k návštěvě u starosty městečka a jeho choti, které jsme odevzdali dar - krásnou skleněnou vázu z Nového Boru. Poděkovali jsme za milé přijetí v obci, zejména za přípravu tábořiště a oznámili termín našeho odjezdu. Zde chci krátce uvést příhodu na začátku naší navštěvy. Jarik - překladatel skupiny - odjel, jak již uvedeno, za svými příbuznými a Václav Švarc se ochotně převzal tuto funkci. Samozřejmě používat jazyk v praxi je těžší než ve škole a tak nám při prvním pokusu zavřela paní starostová dveře s tím, že starosta není doma. Po dalším zazvonění, kdy jsme si již při v intervalu zhasínajícím světle schodiště ve slovníku našli jak se francouzsky řekne dárek, jsme toto slůvko použili, zároveň ukázali na balík, který jsme nesli a byli jsme rázem vpuštěni. Diskuse pak ještě často vázla, nepomohla ani má němčina, která zde není oblíbená, ale společenského cíle bylo dosaženo. Po vypití velmi zdvořile nabídnutého koňaku a ochutnání čokoládových bonbónů jsme rodinu pana starosty opustili. Po návratu domů jsem starostovy zaslal ještě jedno poděkování ve francouzštině, abych alespoň tak dal najevo naši vděčnost za jeho velkorysost - vždyť jsme za pobyt v kempu nemuseli nic platit. Zde se sluší také uvést, že veškerou francouzskou korespondenci mi vyřizoval pan Judr. Jaromír Halaška s velkou příslovečnou pečlivostí a ochotou.

Neděle 11. února 1968: sledování sáňkařských soutěží - sjezd mužů a žen; večerní fotografování sáňkařské dráhy

počasí: ráno -12 °C, jasno; večer 0 °C, zataženo

Okolo 7:30 hod. prošla část naší skupiny, která se chtěla zúčastnit sáňkařských soutěží, davem diváků za blahosklonné pomoci policie až přímo ke startu na sáňkařskou dráhu. Nejdříve probíhaly rozjížďky žen. Sledovali jsme pochopitelně hlavně naše závodnice, které si nevedly špatně (Beldová). Rozjížďka mužů byla ještě zajímavější protože nájezd byl o 200 m prodloužen. Našim sympatickým a skromným závodníkům se tentokrát příliš nedařilo. Pouze Franta Ladýř (původně člen cykloturistického oddílu z Mníšku od Václava Karpíška) se držel v závěru špičky. Opět jsme měli možnost hovořit s našimi závodníky a trenéry. V této sportovní disciplině se u nás jedná o vesměs skromné sportovce což nám bylo velmi sympatické. Bývalý turista na kole Franta Ladýř nám s trenérem ochotně vysvětlovali techniku jízdy atd., pochopitelně by to nikdo z nás v praxi zkoušet nechtěl. Na celý život nám zůstane v paměti i argentinský závodník již značně pokročilého věku (dlouhé šedé vousy), který se odhodlaně a se Šťastným výrazem na startu rozjížděl. Okolo poledne musela být soutěž přerušena pro již příliš měkkou dráhu, některé z dosažených výsledků zůstaly pak jako konečné pořadí. Počasí tuto disciplinu silně poškodilo a tím pochopitelně i poněkud atmosféru v městečku, na příklad si nám postěžoval na malý obrat v městečku i starosta. To možná mělo i určitý vliv na popularitu našeho stanového městečka. Pro případný zájem novinářů bylo připraveno i stručné vysvětlující prohlášení, které především vysvětlovalo proč jsme na olympiádu přijeli tímto nám milým a běžně používaným způsobem, který z námi provozované turistiky vychází a kterým chceme jako obyčejní lidé podpořit základy olympijské myšlenky. Byť ne velkými sportovními činy nýbrž radostí z naší divácké, přece jen trochu neběžné, aktivní účasti jsme mínili tento sportovní svátek také podpořit. Naše prohlášení nebylo využito, přivezl jsem je zase zpět, sám jsem je novinářům nevnucoval. Základní cíl - shlédnutí zimní olympiády s využitím nám běžné sportovní turistiky, bylo dosaženo. Že akce bylo málo využito tehdejším vedením československé turistiky k propagaci sportovní turistiky nás mrzelo, ale nepřekvapilo. Nyní víme že to z mnoha důvodů nebylo možné. Více mě mrzí, ještě nyní po 25 letech, že nebyla využita má nabídka vybudování stanového tábora v roce 1970 při mistrovství světa v klasických lyžařských disciplinách na Štrbském plese ve Vysokých Tatrách. Při tehdejším rozmachu zimního táboření v českých zemích bylo možné snadno vybrat 50 táborníků, kteří by vhodným způsobem reprezentovali naši zemi a provádění turistiky u nás. Neoficielní vysvětlení zamítavého stanoviska bylo, že by pobyt v táboře mohl být cizinci pochopen jako nedostatek ubytovacích kapacit. Stejně jsme byli tehdy celý týden se stany přitom a bylo to nádherné třeba za měsíčku ve stopách MS. Ovšem zcela soukromně.

Pondělí 12. února 1968: likvidace tábora; odjezd z Villard de Lans, vlakem do Chamonix; odchod na chatu Premier de Cordée (náročná přeprava v přeplněném vlaku)

počasí: ráno +1 °C, dešť; večer +2 °C, dešť

Přesně dle programu, ale za drobného deště, nastává ráno - balení stanů a všech naších věcí. V 9.30 hodin nakládáme věci do předem objednaného autobusu, který nás odvezl na nádraží do Grenoblu čímž skončila prvá, hlavní část naší akce. Odjezd z Grenoblu proběhl bez komplikací. Prvé obtíže, ale již nastaly při přestupu ve stanici Aix-Les-Bains do již úplně přeplněného vlaku. Začaly totiž školní prázdniny a děti jely do hor. Bylo pro nás velmi obtížné dostat se s množstvím našeho materiálu do vagónů, já a několik dalších kolegů jsme doslova proti vůli vlakvedoucího obsadili část služebního (poštovního) vozu. Bylo to velmi nepříjemné cestování a s obavou jsme očekávali další přestup v la Roche s. Foron, který byl opět obtížný, ale tentokrát za aktivní spolupráce průvodčího a při pochopení ostatních cestujících jsme šťastně dojeli do Chamonix, kde drobně pršelo. Tam nás čekal asi 1,8 km dlouhý přesun s veškerou bagáží na chatu Premier de Corde po zledovatělé cestě a při převýšení 150 m. Teprve zde došlo na ty účastníky, kteří nedbali pokynů a neměli bagáž uzpůsobenou na delší pochod. Nakonec i oni cestu zvládli a tohoto ubytování ve velmi účelné, skromně zařízené horské chatě nám již bylo třeba a nikdo z nás nezapomene na krásné noční i ranní pohledy k Mont Blancu, který byl takřka na dosah blízko, ale pro nás tehdy přesto nedosažitelný. Velmi sympatický byl i chatař a jeho rodina s nimiž jsme hned večer navázali neformální přátelský kontakt. Nikdo z nás ale nevěřil předpovědi chataře, že zítra bude krásný den.

Úterý 13. února 1968: výjezd lanovkou na Aigle du Midi; průzkum cesty pod ledovec Mer de Glace; výstup na Planpra a sjezd do Chamonix

počasí: ráno -3 °C, jasno; večer 0 °C, zataženo

Za jasného mrazivého počasí většina z nás běžela k lanovce na Aigilli du Midi - 3.842 m. Jeli jsme první kabinkou, kabinkou na Plan du ľ Aiguilli a po přestupu na této mezistanici jsme pokračovali na stanici Aigilli du Midi, z které se jede ještě výtahem na vlastní skalní hrot (Aigilli). Na plošině leželo asi 10 cm prachového sněhu a viditelnost byla maximální - Mont Blanc, Matterhorn, Grand Jourras atd. atd. Zůstali jsme na plošině asi 1,5 hodiny, dokud nás mráz nedonutil k odchodu. Zkoušeli jsme též zda při zátěži je možné zde pocítit působení velké výšky Obíhali jsme mnohokrát plošinu a zdálo se nám že úbytek kyslíku pociťujeme. Po celou dobu jsme byli na plošině sami. Druhá část skupiny vystoupila pěšky i s lyžemi na Planpra - 2062 m a odtuď pak lanovkou na le Brévet 2526 m, i oni byli po návratu nadšeni z krásného výhledu a vyprávěli nám o krásných sjezdech i na běžeckých lyžích. Jízda s těmito lyžemi způsobila na sjezdovce velký údiv. Odpoledne jsem pak s malou skupinkou podnikl průzkum k ledovci Mer de Glac a k Aigille du Dru -3754 m. Zjistili jsme, že existuje skromná stopa, která poměrně nese. Při zpáteční cestě jsme se v Chamonixu zastavili u slavného fotografa Taireze (po mnoho generací místní fotograf) nakupovali fotografie pro zkrášlení bytu a jinde zase potřebné mapy na výstupy v oblasti Mont Blancu, mě se je ale bohužel později již nepodařilo využít. Večer jsme prožili v mimořádně veselé náladě spolu s našimi francouzskými přáteli na chatě. Zde se nám i velice hodilo sklo, které jsme vezli především jako dárky tam kde nám mimořádně vyšli vstříc nebo naopak tam kde nám vstříc vyjít nechtěli. Zde na chatě bylo možno sklem nepřímo platit, pocítili jsme to všichni při konečném vyúčtování kapesného.

Středa 14. února 1968: pochod po ledovci Mer de Glace až před rozdělení na ledovce du Tacul a du Leschaux

počasí: ráno -1 °C, sněžení; přes den deštivo; večer +10 °C, oblačno, přeháňky

Za nepříliš dobrého počasí, část skupiny odchází směrem k ledovci Mer de Glac, druhá část jde lyžovat do oblasti Planpra, Standa Rolc nebyl lyžařem, tak šel na prohlídku tunelu pod Mont Blancem. Ačkoliv s francouzštiny neznal více než 5 - 6 nejzákladnějších slov uspěl i tentokrát a místní policisté Standu tunelem svezli tam i zpět. Během dopoledne se počasí poněkud zlepšuje a my stoupáme ke splazu ledovce Mer de Glac, sníh na jeho povrchu nás naštěstí poměrně dobře nese a dostáváme se po ledovci až před jeho rozdělení na ledovec Du Tacul a De Leschaux. Za pěkného počasí fotografujeme, hlavně úžasný skalní pilíř Dru, ale i veškerý další mohutný horský svět kolem nás. Plni nádherných dojmů se vracíme zpět do naší pohostinné chaty. Tam prožíváme ještě jeden velmi příjemný večer s našimi hostiteli. Skupina je spokojena i po stránce nákupů kvalitních, lehkých spacích pytlů, péřových bund a pod., lecos se dalo pořídit ze zbylého kapesné. Toto je třeba chápat s ohledem na tehdejší situaci kdy si kvalitní výstroj a často i části výzbroje museli horolezci i turisté vyrábět sami a kdy bylo běžné při cestě do západní země se snažit přivést za málo peněz co nejvíce vzácných věcí. Takové kupčení bylo často až nechutné, ale zcela běžné. Co naplat ještě nás čekalo poslední větší balení našich věcí a aby loučení s tímto krásným koutem Evropy nebylo tak těžké slibujeme si že se sem ještě vrátíme, vždyť je tady Mont Blanc. Já jsem při své cestě životem do Chamonix již nezavítal, větší časti skupiny se návrat podařil a některým z nich i výstup na Momt Blanc, jediná žena naší skupiny, Běla, dokonce se svými dětmi vylezla Bonatiho pilíř na Dru. Mě zůstává na tehdejší večer milá vzpomínka na dárek který jsem od skupiny obdržel - na olympijskou vlaječku z Grenoblu, která na svém stojánku s podpisy účastníků stojí do dnes vystavená ve skřínce vzácných upomínek.

Čtvrtek 15. února 1968: odjezd z Chamonix přes Ženevu do Zurichu

počasí: ráno +3 °C, déšť; přes den deštivo; večer +8 °C, zataženo

Deštivé, mlhavé počasí usnadňuje odchod k vlaku. Loučíme se s chatařem, který chápal naší situaci, ale který zná situaci i potřeby každého skutečného turisty či horolezce nebo lyžaře. Chaty s tak skvělými chataři bychom u nás potřebovali, potom bychom se cítili v našich horách skutečně doma a stejně krásně jako ve francouzských horách a na francouzské chatě - Premier de Corde - První na laně. (Při jejím otevření byli přítomni slavní francouzští horolezci Roch, Rebufat, Terray atd. ). Tuto část jsem ponechal tak jak jsem si ji zapsal před více než 27 lety, je pro nás velmi smutné, že se v této věci u nás nic nezměnilo a nemění. Nemyslím přitom jen na hory. Sestup od chaty byl pochopitelně snazší a v poklidu jsme odjeli a dojeli do stanice St. Gervais. Tam nás čekal nečekaný a pro nás vždy nepříjemný přestup na autobus (provoz železnice se nevyplácí)- zajímavé pro poměry na Českých drahách 1994. Autobusem jsme dojeli do stanice la Roche s. Foron kde jsme s obtížemi opět nasedli do vlaku a odjeli do Annemasse, kde jsme po výstupu prošli celní a pasovou kontrolou (za zmínku zde stojí, že Jarik byl tehdy držitelem ruského pasu, což působilo komicky v očích francouzské kontroly - jako by nás hlídal). Po prohlídce jsme nasedli do úplně prázdného vlaku, který nás odvezl na nádraží Gare des Eaux-Vives v Ženevě. Tam jsme vyjednali převoz našich zavazadel na hlavní ženevské nádraží Gare de Cornavin kde jsme ustanovili hlídky u zavazadel a věnovali se od 13,00 hod. prohlídce města. V sychravém počasí nebyla prohlídka města příliš příjemná i když prohlídka okolí paláce OSN i některých výstav uvnitř paláce UNESCO samozřejmě zajímavá byla. Ženevské jezero bez slunce v mlze a mžení prostě krásné být nemůže. Večer velká většina účastníků sledovala přenos hokejového utkání ČSSR-SSSR na hokejovém turnaji v Grenoblu buď na různých televizích obchodů nebo v rádiu. Naši tenkrát vyhráli a pocuchali Rusům nervy, (Golonka jim hrál u střídačky symbolicky na housličky), železničáři i cestující, pokud zjistili odkud jsme, nám všude vesele blahopřáli. Po 24:00 hod. jsme odjeli přes Bern do Zurichu. Opět jsme měli možnost poznat velmi zdvořilé a účelné jednání švýcarských železničářů (na stanicích upozorňovali cestující, aby do našeho vozu nenastupovali, až před Zurichem kde vlak vozí hodně lidí do práce upozornili nás, abychom zaujmuli svá místa úsporněji, že již nemohou cestující posílat mimo náš vůz).

Pátek 16. února 1968: přes den v Zurichu; v podvečer odjezd do Vídně

počasí: ráno 0 °C, zataženo; večer 0 °C, déšť

Po příjezdu do Zurichu jsme opět rozdělili službu u zavazadel. Celý den bylo chladno, zataženo mžilo. Společně jsme prošli okruh kolem nejvýznačnějších památek a zajímavostí. Muzea i kostely mají poměrně nevhodnou otevírací dobu, podle nás. Pro nás zcela nové bylo množství nejrůznějších výstavních síní abstraktního umění, antikvariátů, starožitnictví a pochopitelně i nabídka ovoce a nejrůznějších letních plodů, dále pak banky a v přísném Švýcarsku pak překvapivě obchody s hračkami s hrajícími si dětmi, kde jsme i my nechali nějaké drobné. Přes množství zajímavostí, např. čištění nádraží od povalečů, které je zcela nekompromisní a rychlé, jsme byli již rádi že ve 20,41 hod. odjíždíme do Vídně. Naše skupina byla rozhlasem vyzvána k nástupu, zřejmě podle dávno předem vystavené jízdenky. Stejným vlakem jel i nový ředitel cestovní kanceláře Sport - Turist Judr. Černý, který dříve vedl turistiku na severu Čech. Cesta opět probíhala se změnou, trať a most v Rakousku nad Bludenzem zřejmě ještě nebyla otevřena a vlak byl odkloněn přes BRD. Toto bylo mnohem lepší než noční přestupování.

Sobota 17. února 1968: přes den ve Vídni; ve 22:30 hod příjezd do Prahy

počasí: ráno -2 °C, polojasno; večer +6 ° C, polojasno

Za jasného počasí přijíždíme přesně dle jízdního řádu na nádraží Wien - West v 8,45 hod. Opět jsme uložili zavazadla na nádraží a vyrazili ve skupinách na kratší prohlídku Vídně. Po tuto dobu a zejména při přejezdu na nádraží Franz Josef Bahnhof nám byl ochotně nápomocen přítel mého otce pan Kühner, který mimo jiné hradil i naši přepravu tramvají na druhé nádraží. Odkud jsme odjeli v 15,45 hod a přijeli do Prahy ve 22,16 hod. Náš zájezd skončil. Všichni jsme chvátali domu ke svým rodinám, abychom jím vyprávěli naše zážitky z olympiády, dali jim různé malé dárky, na které jsme si ušetřili a také proto, abychom odpoledne 18. 2. již mohli v televizi sledovat našeho Rašku v posledním olympijském závodě.