Na lyžích po hraničním hřebenu Šumavy - 1983
Leden, únor 1983
Gerhard Streubel
Psal se rok 1983. Ve vyhrocené době - v „době železné opony“, kdy byli občané Evropy stále informováni o rozmisťování amerických raket Pershing a sovětských raket SS-2 a žili na obou stranách hranice v nepříliš radostné atmosféře, stala se neslýchaná věc. Od 29. 1. do 8. 2. 1983, vyjela patnáctičlenná skupina českých lyžařských turistů, organizovaných v tehdejším Českém svazu turistů ČSTV, po rakouské a německé hraniční hřebenové cestě Šumavou. Trasa vedla z rakouského města Freistadt, po značených turistických cestách, často přímo po hraničním hřebenu nebo blízko něj a končila na již bavorském Javoru (1456 m - Grosser Arber) a v bavorském Eisensteinu (Železné Rudě).
Již na začátku osmdesátých let m. st. jsem informoval členy sekce lyžařské turistiky ČST ČSTV i jejího tehdejšího předsedu o případné možnosti uskutečnit lyžařský přejezd na Šumavě po rakouských a německých značených hřebenových cestách. V roce 1982 jsem již připravil konkrétní návrh a v prosinci téhož roku mi bylo dovoleno pokusit se o zajištění levného ubytování, ještě na lyžařskou sezónu r. 1983. Bylo to pro mě radostné překvapení. S tak rychlou, kladnou reakcí jsem vůbec, na základě zkušeností, nepočítal.
O druhém svátku vánočním jsem napsal dva dopisy – první na cestovní kancelář v rakouském Freistadtu a druhý na cestovní kancelář v německém Pasově (Passau) s uvedením předpokládané trasy s místy skromných, levných noclehů. Dopisy jsem odeslal 27. 12. 1982 s jménem a adresou vedoucího zájezdu, který již v prvém lednovém týdnu 1983 obdržel odpovědi s uvedením možných noclehů,
s jejich umístěním a cenami bylo možno, vesměs souhlasit.
Nyní již nastalá rutinní práce vedoucího zájezdu, kterým byl velmi zkušeným vedoucím mnoha pražských víkendových i vícedenních lyžařských zájezdů. Oficiálně akci pro nás musela pořádat tehdejší cestovní kancelář – Sport-Turist, která zájezdu dala číslo – 314904, další dokumenty a mohla zajistit potřebné peníze - valuty. Nyní již bylo možné urychleně vybírat a získávat účastníky.
Na konci akce musel být vypracován i t. z. „Deník zápočtové cesty“ s uvedením tras, razítky, popisem tras, celkovým vyhodnocením, nákresy celé trasy s vyznačením jejich úseků, s fotografiemi a diapozitivy. Zápočtová cesta musela splnit požadované km, převýšení, počet dní podle stupně obtížnost. Celou dokumentaci po skončení akce vypracoval autor článku a předložil klasifikační komisi MV ČSTV Praha, která jí schválila jako lyžařskou ZC II. stupně obtížnosti.
V příloze na konci popisu celé akce je určité vysvětlení ke druhé části nadpisu článku - zkráceně - „ NÁHODA PŘEJE PŘIPRAVENÉMU“. Co člověk musí všechno zažít, aktivně sledovat, připravovat, návrh zveřejnovat na správném místě a že k jeho realizaci ale patří i štěstí, když je předložen ve vhodné době. Pak je možné občas čistě zvítězit i nad státní mocí.
Lyžařská sekce přednostně vyzvala aktivní organizátory lyžařských akci např. úspěšné organizátory Českého srazu lyžařské turistiky na Šumavě v r. 1982, organizátory přejezdů v Jizerských a Lužických horách, pražské a brněnské organizátory lyžařských přejezdů, aby zaslali přihlášky na CK Sport – Turist.
Vyjeli:
- 1 vedoucí akce,
- 5 organizátorů z Klatov,
- 1 z Jablonce n. N,
- 1 z Českých Budějovic,
- 1 organizátor z Brna,
- 4 organizátoři z Prahy,
- protože jeden zájemce odřekl a druhý si nestačil vyřídit náležitosti k výjezdu, bylo urychleně hledáno a nakonec i nalezeno vhodné doplnění dvěma turistkami z Prahy, které si mohly v nastalé časové tísni vše dodatečně vyřizovat přímo v CK Sport-Turist v Praze.
Změny oproti mému původnímu návrhu:
- Trasa byla zkrácena o úsek Gmünd – Freistadt ze 12-ti dnů na 9.
- Neuvažoval jsem také s doprovodným vozidlem, vše potřebné si každý měl nést sám.
Chtěl jsem pro náročnou akci získat zdatné zájemce a v průběhu předchozí sezóny skupinu sestavit a prověřit, pro níž by to zároveň byla i sportovní výzva.
S ohledem na možnost (i nutnost) urychlené realizace alespoň zkrácené akce, na kterou nebylo nutné hledat delší dobu ochotné a schopné lyžaře, byl upravený návrh dobrým řešením. Bylo dobře, že se našel ochotný účastník, který nám všem, svým Wartburgem s přívěsným vozíkem o hodně usnadnil absolvování našeho přejezdu.
Průběh jednotlivých dnů přejezdu
1. den – 29. 1. 1983
Příjezd vlakem do Freistadtu. Ve městě a okolí žádný sníh, jen na okrajích silnic zaražené orientační tyče. Byl čas na klidnou prohlídku starobylé části města, podél hlavní silnice jsme přešli do nově budované části města, kde jsme si mohli telefonicky objednat i mikrobus na zítřejší převezení pod horu Sternstein (1125 m) do lyžařského střediska - lázní Bad Leonfelden, kde již ležel sníh. Potom jsme došli do obce Lasberg, kde byl objekt pro ubytování, celé naší 15 - ti členné skupiny. V prostém venkovském stavení jsme se cítili velmi dobře i díky péči celé rodiny majitele. Hosty z Čech ještě neměli.
2. den – 30. 1. 1983
Ráno jsem byl hodně napjatý jak dopadne mé včerejší telefonické objednání mikrobusu na 8 hod. ranní. Čekal jsem před domem a k mé radosti, se na několik vteřin přesně, objevil v dálce úhledný mikrobus, kam jsme se pohodlně vešli a byli převezeni do lyžařského střediska. To sice nebylo v provozu i včetně lanovky, také počasí zde bylo nevlídné, což nám ale v nejmenším nevadilo. Stáli jsme na skutečném začátku našeho záměru – na rakouské hřebenové hraniční cestě blízko naší státní hranice. Teď jsme mohli začít náš sen uskutečňovat.
Částečně již po sněhu jsme vyšli na Sternstein (1 125 m) s rozhlednou postavenou na počest narozenin císaře Fr. Josef, v podobě důkladné středověké hradní věže. Zde již sněhová pokrývka byla, dva největší nedočkavci z nás vyrazili na lyžích většina z nás šla pěšky. Cesta se mírně svažovala po modře značené hřebenové cestě (označ. opravdovým hřebínkem) kolem vrcholku Hirschenstein (1026m), sníh zde ležel jen místy, ve stínu. Pochodovali jsme již po louce přímo vedle naší hranice. Po rakouské straně se šlo po pečlivě posekané louce, na naší straně stály suché stonky větších bylin i malin a malé náletové stromky. Sešli jsme až do sedla v obci Gugelwald (dříve silniční přech.do Výtoně a nyní již ca 10 let zase otevřený).
Zašel jsem do hostince pro razítko (kontrolní stanice i pro rakouské turisty), a řekl hostinskému odkud jsme, nejdříve byl velmi překvapen, že jsme mohli vycestovat. Brzo se vzpamatoval a poměrně tvrdě vyprávěl o odsunu (vyhnání) a že si schválně nyní postavil tuto hospodu, jak vůbec šlo nejblíže, k naší hranici a vedl nás do blízké nově upravené kaple, kde je soustředěno nejméně 10 praporů jednotlivých farností a kostelů z obcí na našem území, které si odsunutí Němci vzali sebou na památku. Některé z kostelů dnes již neexistují.
Sestupovali jsme podle zn. dále až před městečko Haslach, kde jsme narazili na
silničku vedoucí do obce Sankt. Oswald. Odpojili jsme pro tento den od hřebenové značky a stoupali přes několik osad po uvedené silničce, minuli i střed cílové obce a postupovali nad obec k bývalé celnici (730 m),ve které byla zřízená ubytovna. Ta se stala naším útočištěm na dvě noci. Spali jsme jen několik metrů od naší hranice.
Pěší trasa 34 km, stoupání 750 m, byl to dobrý začátek.
3. den - 31. 1.1983
Přes noc napadlo několik cm sněhu a doufali jsme, že se tentokrát konečně svezeme
na lyžích. Bohužel teprve až po ca 7km se daly lyže dobře použít. Předtím jsme se krátce zastavili na velkém statku Haagerhof , s restaurací i množstvím prázdné ubytovací kapacity pro movité. V naší skupině byl stavební technik, ten obdivoval kvalitu použitých moderních stavebních prvků.
Na lyžích jsme již přijeli do obce Grünwald a dojeli pod skalní vrchol Bärenstein (1076 m) z něj je výhled na Lipno, v mlze a drobném sněžení jsme byli rádi, že jsme vrchol našli a mohli na něj vystoupit. Náš hlavní cíl měl být známý šumavský vrchol- Hochficht ( 1337m), to se stalo nereálné. Trasa tam a zpět do ubytovny byla více než 40 km dlouhá. V čerstvě zasněženém lese, s častým hledáním značek, byl postup pomalý, byli jsme rádi, když jsme trochu mokří dorazili do osady Schöneben (936 m), kde byl hostinec uzavřený. Našli jsme tam jediný otevřený pension – Gerda Langer „Zum Hochficht“ .Tam nás paní domu vlídně přijala, obsloužila teplými nápoji a na přání uvařila i polévky.
Byli jsme prý první českou turistickou skupinou, která se kdy v obci objevila, při diskuzi chtěl vedoucí zájezdu udělat vtip: „že prý jsme se přišli podívat, kde stavějí Pershingi“, paní okamžitě v žertu opáčila: „ u vás už rakety SS-2 máte dávno stát“. Přátelsky jsme se rozloučili a přáli si vše dobré – jako obyčejní lidé.
Na vrchol Hochfichtu zbývalo ještě 4,5 km po zasněžené cestě, nechtěli jsme riskovat zpáteční cestu, která by částečně musela být již za tmy a rozhodli se pro návrat do ubytovny v Sankt.Osvaldu. Již v šeru jsme se vraceli těsně kolem naší hranice zpět do ubytovny. Byl to náročný den, hlavně sněžením, deštěm a mlhou, bylo co sušit.
Lyžařská a pěší trasa 36 km, stoupání 567 m
4. den - 1. 2. 1983
Tento den bohužel neprobíhal v horské přírodě. Pro přechod do Německa bylo třeba použít mezinárodní silniční přechod a to znamenalo opustit hory a sjet do městečka Wegscheid. Přejet busem do Pasova, kde nám byl zajištěn nocleh v nedalekém, starobylém městečku Hals.
Skupina šla po silnici přes Haslach do Rohrbachu, pouze jeden kolega šetřil svá kolena a jel na lyžích, pokud to šlo, nedaleko nás, po mezích a po břehu potoka, Grosse Mühl, po kterém se kdysi plavilo dřevo do Dunaje.
V Rohrbachu jsem si zakoupil mapu na další cestu v německé části Böhmerwaldu, bohužel zde měli jen turistickou auto-mapu Bayrischer Wald – „Fritsch“ s omezeným značením. Mapa zasahovala sice obrovské území až pod Pasov a Straubing, ale jen těsně k naší státní hranici, byly na ní jen okružní turistické značky, nebyla na ní vyznačená žádná hřebenová značka jako na rakouské mapě Freitag - Berndt- Mühlviertel und Böhmerwald. Obě mapy měly měřítko jen 1:100.000, to vyžadovalo velmi pečlivé čtení mapy a někdy nám nezvyklé značení dělalo obtíže.
Z Rohrbachu busem do Kollerschlagu, odtamtud pěšky po silnici přes celnici do Wegscheidu v NSR a dále busem do Pasova. Tam pěšky do Halsu a pensionu „Zur Brücke,“ který se nacházel přímo u mostu přes řeku Ilz, nedaleko se vlévající do Dunaje. Po ubytování, ještě okruh městem pro orientace pro zítřejší dopolední odjezd z nadráží do Frauenbergu. Udělali jsme správně, protože nás, tam čekalo překvapení. Železniční trať do Haidmühle byla zrušena a byla nahrazena autobusy. Odjezd zůstal na vlak. nádraží. Ubytování bylo levné a dobré.
Pěší trasa 20 km, stoupání 230 m
5. den - 2. 2. 1983
Do odjezdu busu jsme se ještě věnovali prohlídce města (dóm, klášter Niedernburg)
a malým nákupům. Cesta busem tentokrát nebyla tak pohodlná. V městečku Waldkirchen bylo třeba přestupovat a ca hodinu čekat na bus do naší cílové stanice.
Před sněžením jsme se občas po chvilkách skrývali v nečekaně krásném obchodním domě, s výtahy. Z naší výstupní stanice Neureichenau nás ještě čekal pěší 6,5 km úsek do Frauenbergu, kde jsme měli nocleh objednaný v ubytovně mládeže – patřící Bavorskému zemskému svazu ubytoven.
Jednalo se o nedávno, velmi moderně a prakticky, postavenou stavbu. Byli jsme překvapení v mnoha ohledech, mimo jiné v tom, jak samozřejmě veškeré novoty užívá mládež. Tady, jsem si uvědomil, jak nesrovnatelné je to se situací u nás, v oblasti ubytování mládeže i v levném a kvalitním ubytování pro seniory, kteří do takové ubytovny mají za určitých podmínek také přístup.
Pěší trasa 8.5 km, stoupení 206 m.
Vsuvka ze současnosti. - Když jsem v dubnu 2008 upozornil v krátkém projevu na celostátní konferenci KČT v Pardubicích na to, aby alespoň v každém kraji ČR byla na vhodném místě vybudována moderní ubytovna mládeže, po vzoru ubytoven v SRN, či jinde v Evropě, které již většina z nás nejméně od r. 1989 osobně poznala, dostal jsem jen neoficiální „kamarádskou“ odpověď, že si námět ještě přečtou a že se toto v dnešní době již řeší jinými moderními systémy.
KČT by podle mého názoru měl být alespoň do příprav na vybudování nějakého nového ubytovacího systému zapojen. Vím, že KČT po mnoha letech prosadil výstavbu nové chaty na Lysé hoře v Beskydech a že se v roce 2013 již staví její nadzemní část, což je chvályhodné. Vybudovaní uceleného systému ubytovacích zařízení v celém státě, jaké již existují v řadě evropských států desítky let, by rozvoji zejména mládežnické turistiky prospěl i v našem státě. Podle našich sdělovacích prostředků neumí naše Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy peníze z EU smysluplně využít a snad se i vrací. Při tom naše stavební kapacity nemají dostatek zakázek. Podle mého názoru je právě nyní vhodná chvíle k předložení tohoto námětu na příslušných místech. KČT by se opět jako ve svých začátcích před více než sto lety zasloužil o zlepšení ubytování mládeže, což by vedlo k oživení celé činnosti klubu a jeho společenskému významu.
6. den - 3. 2. 1983
Konečně byl před námi zase pěkný cíl – Dreisesselberg –(Třístoličník, 1332 m). Protože nutnost použití silničního přechodu nás příliš odklonila od hraničního hřebene se známým rakouským vrcholem Plöckensteinem (Plechým, 1378 m) měl jsem v úmyslu se k němu vypravit po hřebenu ze německého Třístoličníku. Sněhu již napadlo příjemné množství, takže se nám dobře stoupalo po červené zn. Počasí bylo podmračené - mlhavé, takže výhled z vrcholové skály nebyl velký, to nám ale radost nekazilo. Prohlíželi jsme si malinké ohraničené české území nedaleko vrcholové chaty, v ní jsme si koupili pohledy, já jeden z nich nechal orazítkovat jako doklad pro ZC (jako všude na chatách i důležitých místech na trase), již jsme se chystali vyrazit, vyrazit, když se k nám rychle připojil člověk v civilu, ale pod otevřenou bundou byl vidět samopal. Po pozdravu jsem mu řekl, jaká jsme skupina a že máme v úmyslu jet ještě na Plechý, on mi na to, mimo pozdrav, nic neodpověděl.
Konečně jsme vyjeli a brzo se skupina rozdělila na dvě části, s pomalejší jel vedoucí zájezdu, s rychlejší já, a onen „civil“. Po ca 3 km jsme přijeli na plošinu Dreieckmark (1321m) s velkým hraničním kamenem, kde končila německá hranice a pokračovala rakouská. Zároveň jsme od spodu po hranici (od Schwarzenbergu) viděli vystupovat dlouhou řadu uniformovaných osob, včetně důstojníků, byla to rakouská celniční škola. Aby nás nezdržovali, jsme rychle, krytí nižšími stromy, zajeli po hraničních kamenech směrem k Plechému. „Neznámý civil“ již s námi nebyl.
Bylo nám líto, že druhá skupina bude zřejmě kontrolována, ale nemělo smysl zbytečně čekat, rakouské visum jsme měli, takže jsme tam jet mohli. Po dalších ca 3 km jsme přijeli k vrcholové skále a začali se rozhlížet směrem na naši českou stranu – jen moře stromů, sníh a velebné ticho. To bylo náhle porušené hlasitým zvukem – prasknutím, všichni jsme bezděky odskočili zpět na rakouskou stranou. Usoudili jsme, že se jednalo o prasknutí kmene stromu nebo větvě, vzniklé mrazem. Klidně jsme se vrátili zpět na Trojmezí a Třístoličník.
Tam jsme bohužel viděli auto německé pohraniční stráže a vedoucí zájezdu nám sdělil, že při kontrole dokladů bylo zjištěno, že jedna naše účastnic neměla u sebe pas, nechala jej na ubytovně. Musel být o tom učiněn zápis a účastníci hrozilo odmítnutí víza do NSR na několik let.
Odjeli jsme se zbytkem skupiny na další trasu do poměrného výstavního výletního místa Haidmühle, ležící jen ca 1 km od obce Nové Údolí na české straně hranice.
Zelená zn. nás při sjíždění ze Třístoličníku vedla ca ve vzdálenosti 200 m podél naší státní hranice, viděli jsme vysoké dvojité drátěné ploty a strážní věže s vojáky. V těchto místech jsme jeli i kolem nové kaple, kterou tam vystavěli odsunutí Němci.
Z Haidmühle jsme se vraceli po bývalém drážním tělese, (vede až na naše území do Nového údolí) zpět do Frauenbergu. Na této drážní stavbě nyní vedou dvě pěkné lyžařské stopy.
Byl to den s mnoha různými, ne vždy příjemnými, zážitky. I takový je pobyt u hranic.
Pěší trasa 23 km, stoupání 566 m
7. den – 4. 2.1983
Tentokrát jsme mohli poprvé odjet po krásně vyjeté lyžařské stopě. Pro část z nás to byla již známá stopa, kterou jsme včera jeli v opačném směru. Zase jsme se vydali po drážním tělese do Haidmühle. Tam ovšem přepych, strojem projeté stopy, jako na většině našich dalších tras v Německu, skončil. Z Haidmühle, kde jsme nenarazili na zelenou zn. jsme pokračovali několik km po místních silničkách, které byly prakticky bez provozu. Až ve Philipsreutu jsme na zelenou značku narazili a dojeli po ní do obce Mauth. Kde jsme v hostinci, řeznictví a pensionu u Drexlerů byli na polévce. Hostinská z nás byla opět velmi překvapená. Hovořila i o tom, jak chodívali na pouť do Čech na Svatou horu u Příbrami a že by tam i zase rádi šli (nebo jeli ?, nevím už jak to přesně řekla).
Už předchozí den jsem upozornil vedoucího zájezdu, že trasa přes hraniční horu Lusný (Lusen -1373 m) až do našeho dalšího noclehu, by si vyžádala určité popojetí mikrobusem, jaké se nám podařilo v Rakousku na začátku cesty. Byl jsem ochotný to vytelefonovat ještě i z hostince v Mauthu, vedoucí byl toho názoru, že to nějak dopadne. Pokračovali jsme tedy dál po v zasněženém lese obtížně viditelné značce, dostali jsme do míst, kde bylo na tabulích oznámeno, že v zimním období se cesta nemá používat s ohledem na rušení jelení zvěře. S ohledem na do tmy zbývající čas, dalo se jen pokračovat po strmých, pro lyžování, ne moc vhodných a neprojetých cestách, pro ulehčení jsme i na 2-3 km odbočili na traverzující silničku (kolem Hohlsteinu (1196 m), to sice snížilo námahu, zvýšilo o něco rychlost postupu, ovšem k cíli jsme se blížili stejně příliš pomalu. Když jsme od Mauthu konečně poprvé dojeli na větší rovné místo, s křižovatkou cest a silničkou, jsem mohlo určit přesně místo, kde jsme se nacházeli, bylo to výrazné místo i podle názvu – Tummelplatz (rejdiště - zřejmě místo pro nakládku dřeva).
Byli jsme sice správně na značce a na cestě k Lusnému, ale k vrcholu nám zbývalo ještě ca 3,2 km a ca 300 m stoupání. Jediné řešení, s ohledem na již nastávající šero a zbývající vzdálenost 11 km do obce Sankt Oswald, ( stejný název jako v R.) do pensionu pana Stockbauera, bylo sjet řídkým vysokým lesem přímo na silnici, tvořící zároveň hranici již tehdy existujícího národního parku. Z ní pak v Altschönau odbočit na Sankt. Osvald. Když jsme přijeli na silnici bylo již šero a brzo byl tma, bylo dobré, že se nám po silničce dobře jelo i sjíždělo, někdy až moc rychle. Nevím, zda to byla náhoda nebo že naše skupina byla sledována, brzo nás začalo předjíždět policejní auto a policista z něj megafonem volal: „Když už musíte jet po silnici, tak alespoň pořádně za sebou.“ Toto velmi oprávněné doporučení jsem se snažil celé skupině i důrazně říct. Po odbočení jsem se musel ještě v některé osadě ubezpečit o správném směru a šťastně jsme dojeli na místo.
Tam nás čekalo srdečné uvítání od celé rodiny Stockbauerových, bylo to nejútulnější ubytování na naší dosavadní cestě. Tím milé překvapení ještě nekončilo, ještě při naši večeři se do jídelny dostavil zástupce cestovní kanceláře, který nám ubytování zajistil. Po jídle s námi chtěl hovořit, přivezl i lahev vína. Byl pochopitelně zvědavý, hlavně se zajímal, zda budeme moci, k nim už jezdit pravidelně a ve větším počtu. Dokonce projevil přání, zda bychom nemohli zprostředkovat pouť německých katolíků na sv. Horu do Příbrami. Musel jsem bohužel říci, že to s návštěvností k nim nebude o moc lepší a ve věci poutě jsem žádal našeho vedoucího zájezdu, aby se pokusil v té věci u nás hledat možnosti, adresu vedoucího již zástupce CK měl z mého původního dopisu. Sám jsem se v té věci nemohl angažovat, poněvadž mi byla po roce 1969 odebrána funkce vedoucího zájezdů do ciziny.
Pěší trasa 45 km, stoupání 750 m
8. den 5. 2.1983
Dobře odpočatí, s dobře namazanými lyžemi (byl dobrý sníh a mínusové teploty), jsme se tentokrát chystali na vysokou horu Rachel ( Roklan - 1453 m), která leží celá mino hl. hraniční hřeben, tedy jen v NSR. Pro jízdu jsme zase mohli využívat hustou síť silniček, na kterých byl minimální provoz. Jeli jsme tak přímo i kolem sklárny Riedelhütte, která měla výlohy s broušeným sklem nedaleko silnice. Hned jsme si vzpomněli na naše sklárny většinou také v blízkosti hor. Zase jsme narazili na zelenou zn. a po ní pokračovali stále vzhůru, viděli jsme pod námi Rachel – See (malé jezero s kaplí) a bez komplikací stoupali dále strmě vzhůru na vrchol. Tentokrát bylo poprvé trochu oblačné počasí, takže byl i výhled, jaký si člověk na vrcholu přeje.
Sjezd z vrcholu kolem M. Roklanu do Oberfrauenau, opět po zelené zn., byl v rámci našich schopností. Horší bylo, když jsme již v lehkém terénu ztratili značku a najeli na okružní trasu značenou symbolem a po ½ hodině zjistili, že jedeme špatně. Pro
návrat na správnou cestu bylo třeba překonat poměrně široký a prudký potok, jeho přechod se nám podařil částečně usnadnit velkými větvemi. Namočil jsem si přitom jednu nohu. Vzal jsem si z batohu náhradní vlněnou ponožku a mohl pokračovat.
Další sjezd na okraj městečka Zwiesel bylo lépe vést beze značek po pastvinách (bohužel ohraničené dráty), i tady byla vhodná zkušenost, předvídavost a opatrnost.
Ubytování bylo tentokrát opět v ubytovně mládeže, plně vyhovující, ale ne tak moderní jako ve Frauenbergu. Při večeři jsem telefonoval dopravní firmě, ohledně ranní přepravy celé skupiny do městečka Eisenstein ( Železná Ruda) ležící pod nejvyšší horou Šumavy Grosser Arber (Velký Javor 1455 m). Tady došlo k malé komplikaci. Byla sobota a majitel byl se ženou na plesu, telefon brala paní tchýně. Trochu chránila zetě, ohledně vstávání po plese, ale dohodli jsme se opět na 8 hodinu raní. Ráno jsem trochu s obavou čekal, jak to dopadne, ale tak jako v Rakousku, mikrobus přijel přesně a řidič byl příjemný.
Chtěli jsme si před návratem domů projet v klidu okolí V. Javoru i vyjet na jeho vrchol, což by včetně cesty z Zwieselu nebylo dobře možné, kdybychom ještě jeli trasu na hranice v Eisensteinu na lyžích, (ca 38 km + velké stoupání ).
Zvolili jsme okružní cestu č.8 ( z velkého množství cest na východišti, z nichž
ovšem na mé mapě v měřítku 1:100.000 byla jen část) a jeli po ní i kolem tzv. umrčlích prken (používané kdysi při ukládání mrtvých na horských statcích v zimě) ke chatě Arberseehaus, pokračovali jsme dále po zelené zn. na okružní cestu č. 5 směrem na Brennes a po odbočce na 10a ke sjezdovce a dál po jejím okraji až přímo na vrchol Velkého Javoru a po té do chaty – Arberschutzhaus. Tak složité značení nás překvapilo, ale zvládli jsme to s menší zajížďkou.
Na chatě jsme obdivovali, jak bylo možné obsluhovat tak velké množství hostů, poměrně v klidu a slušně. Vypili jsme své čaje nebo piva a opatrně, většinou po úplném kraji sjezdovky, sjeli do Eisensteinu. Překvapením pro mě tehdy bylo, že se po sjezdovce občas pohybovali i poněkud opilí mladí pánové.
Pěší trasa 25 km, stoupání 670 m.
Byly splněny podmínky lyžařské zápočtové cesty II. stupně obtížnosti, která byla schválena 10. 5.1983.
Ujeli jsme celkem 230 km, při stoupání 4.494 m, za 9 dnů.
Naše lyžařská exkurse po části naší západní hranice skončila a na štěstí bez sebemenšího zranění.
O samotném konci cesty.
Z přívěsného vozíku auta, si každý vzal své věci, uložil je do batohu a šli jsme na silniční hraniční přechod k pasové a celní kontrole (železniční přechod byl zrušený). Po skončení kontrol jsme se rozloučili s kolegy a kolegyní z Klatov, kteří odjeli doprovodným vozidlem. My ostatní, jsme čekali na vlak směrem do Čech. Jeden z nás chtěl ještě, 20 nebo 15 minut před odjezdem, něco pojíst a napít se v nádražní restauraci. Po malé chvilce se zcela otřesen a vyvedený z míry vrátil. Byl slovně hrubě napaden a „vykázán“ z restaurace, zřejmě proto, že „obsluhující “ již „zavíral“. Ta událost nás silně zasáhla.
Po dobu delší než týden, jsme se za hranicemi denně také setkávali s lidmi pracujícími v různých službách pro veřejnost a vždy jsme měli při jednání s nimi příjemný pocit a logicky jsme to rychle brali jako samozřejmost. Zapomněli jsme, že doma tomu občas tak není a ani být nemůže.
Bohužel dnes v r. 2013 (po ca 30 letech), když jsem dokončil předešlou větu, nemohu jinak, než si postěžovat. Přes výraznou změnu k lepšímu, mezi tím také došlo k posílení některých společností (elektr. proud, plyn, voda, doprava atd.), které si přivlastnily národy vybudované výrobní prostředky a bez ostychu si diktují vysoké ceny a stejně se chovají velké finanční společnosti i banky, když obchoduji - spekuluji- s penězi vkladatelů. A prohřešky ve službách se také ještě najdou.
Krátké zhodnocení akce
Bylo to vykročení do neznáma, které se podařilo. Především si cením naprosto zodpovědný přístup každého účastníka či účastnice zejména v dochvilnost i snaze při překonávání menších obtíží na trasách, např. - málo příznivé počasí. Nikdo neprosazoval nějaká vlastní přání na změnu trasy.
Velkým překvapením pro nás bylo značení tras, zejména v Německu. Při dotazu, že zde je mnoho různých okruhů, které nejsou vyznačené na mapě a ztěžují tak orientaci, bylo trochu s úsměvem odpovězeno: „ je přece snaha, aby turista vypil své pivo doma“. Je to přece jen jiný svět.
Při mých nyní již jen sporadických kontaktech hlavně s rakouskými terény a jejich značením, nacházím stejné situace jako dříve, dokonce i další hrubé nedostatky ve značení na některé méně „důležité“, místním občanům „přece úplně známe“, kopce. Obrovské množství nejrůznějších zařízení pro turistický ruch, velká iniciativa místních organizátorů turistického ruchu, kteří všichni chtějí být propagováni, tak občas vede až k nepřehlednosti a k potížím.
Tento zájezd byl ještě ve zkrácené verzi (pouze část v NSR) opakován s použitím českého autobusu. Stal se více komerčním a byl i občas obsazen ne tak zdatnými, otužilými a skromnými lidmi. Byl veden několikrát původním vedoucím a naposledy v únoru 1989 mladším, schopným vedoucím, který při dodržování denní trasy narazil na odpor „zákazníků“, kteří si vynutili změnu trasy. Jeden z nich se později stal na dlouho velevýznamnou osobou v našem státě.
Když se dívám nyní při svém stáří, o těch 30 let zpět, tak si ještě více vážím účastníků, mnou tehdy vymyšlené a v terénu vedené akce. Všichni se snažili a nikdo akci nenarušoval svým osobním přáním, šlo jim především o projetí trasy a pohodu ve skupině.
Mám z toho dobrý pocit a to i nyní, když jsem tu vzpomínku psal. Ještě více si uvědomují, že vlastně bylo dobré, být v roce 1969 vyřazen se sboru průvodců CK Sport- Turist. Mohl jsem cestovat, vést akce, starat se o lidi - kamarády, které jsem většinou již znal, kteří měli rádi přírodu, a proto jim nevadila námaha a obtíže i když to bylo většinou „ jen“ na Slovensku.